Jen počkej, zajíci!

Nic není jen tak. Každý bezva zážitek musí být zákonitě prostřídán zážitkem blbým. To aby byla rovnováha. Cesta příjemná po Rakousku tudíž musela být  vystřídaná bojem s přírodou a jejími vrtochy.

Ledva jsme dorazili, sotva jsme vybalili, už to tady bylo zase. Znovu brutální útok! Zase! Nejdřív jsme tedy čelili náporu našich domácích zvířátek, která se nám rozhodla naši nepřítomnost odpustit a vlezla  všechna nejdřív na klín a posléze pak do postele. Taky naše milované kočičky pilně nosily myši, abychom nestrádali po tak dlouhém odloučení hladem. Besinka myši nenosila, zato je celkem úspěšně kradla.

První noc jsme uléhali sice utrmácení, leč bezstarostní.

Zato noc druhou! Zrovna jsem v posteli dočítala napínavý román, kde se to jen hemžilo paranormálními jevy, když se ve dveřích ložnice objevil pan Zajíc a tvářil se nasupeně.

  „Na stropě jsou červi!“ pravil a zcela mě tím vymanil z literárního okouzlení.

  „Co? Kde? Jaký červi?“

V chodbě před ložnicí lezli po stropě tři červi. Byli sice okamžitě manželem posláni na onen svět, leč já jsem tušila, že nebudu mít pokoj. Moli útočí! Chvíli byl klid, ale jen zdánlivý. Přitom jsem nasadila nejtvrdší metody a nejdrsnější zbraně v boji proti molům letos na jaře. Zdá se, že jsem vyhrála bitvu, nikoliv válku.

Druhý den jsem zahájila ofenzívu. Při bližším ohledání inkriminovaného stropu jsem i já nalezla nejen červa, ale i dva moly.

Kruci! Sakra!  Himllaudondonervetrkrucifixelement, abych neklela. Byla jsem na boj vyzbrojená plácačkou a baterkou. Nejdřív jsem sprovodila ze světa nepřátele, co neprozřetelně vystrčili nos z úkrytu. Pak mě čekal tvrdší oříšek. Objevit pevnost, kde se ty mrchy skrývají. Na jaře to byla v ložnici papírová krabice, co v ní měl manžel uložené podle něj věci nezbytné. Rozhlédla jsem se po chodbě. Máme v ní šatní skříň. A na šatní skříni – hádejte co! Papírovou krabici. Vylezla jsem na stoličku a krabici sundala. Byla těžká. Domnívala jsem se, že v ní má pan Zajíc opět věci nezbytné, ale ne. Byly v ní ořechy. Ořechy! Utajené ořechy z loňska. Oparně jsem tu nebezpečnou záležitost vynesla před dům, ale stejně jsem probudila pár obzvlášť velkých jedinců, postrachu skladišť. Ořechy se hemžily červy i moly. Taky krabice z vlnitého papíru byla plně obsazená. Co vlna, to domeček pro červíka.

Pan Zajíc mezitím pospával u televize.

  „Tak jsem je odhalila.“

  „Co? Koho?“

  „Moly. Hádej kde!“

  „Kde?“

  „V krabici na skříni! Jsou v ní ořechy.“

   „…sem je tam zapomněl. Už tam jsou dlouho…“

Tak dlouho…ach jo…může mi někdo poradit, co mám s tím mým křečkem – pardon – Zajícem – dělat?

Manžel se šel na ty svoje ořechy podívat.

  „Některý jsou dobrý, tak je nevyhazuj:“

No chápete to? Já teda vím, že to jsou papíráky a jsou normálně dost dobrý, ale jako molí pevnost patří jedině na kompost.

Letošní léto mi dává zabrat. Kromě molů a much nás totiž taky navštívily housenky a během dvou dnů sežraly dva buxusy. Při pohledu na ty zatracené ořechy mám podezření, že i v těch housenkách má prsty ten můj Zajíc.

Zde článek o první bitvě s moly:

http://zuzanazajicova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=608916

a zde článek o boji s mouchami:

http://zuzanazajicova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=611246