Co nevíte o Česk(oslovensk)é televizi aneb Tajemství rekvizitárny (3.)

Měla jsem ráda svoji práci. Jakákoliv činnost, kterou jsem vykonávala, směřovala totiž k vylepšení obrazového dojmu, a to se mi líbilo. 

Malířkou pozadí jsem byla celých třináct let, a to už je nějakýho pomalovnýho pozadí za takovou dobu!

Točilo se čím dál víc a naše pozaďářské řady bylo nutno rozšířit. Přišel mezi nás Ivouch.

Jedno dopoledne jsme s Jiřinou malovaly nějaké cedule a popíjely k tomu naši oblíbenou značku vína. Do dveří vstoupil mladík, náš nový mladý kolega. Ivouch.

Okamžitě jsem mezi hromadami barev a štětců vylovila skleničku od hořčice, co se zdála být relativně čistá. Nalila jsem a podala Ivouchovi. Ten se mrknul na láhev a pronesl legendární větu:

 „Dík, ale já piju pouze kvalitní alkohol.“

 „Co máš prosím tě proti dvěma chlapům?“ divila se Jiřina.

 „Müller Thurgau? Nikdy! A ze sklenice od hořčice, navíc nepříliš čisté? Nikdy v životě!“

 „No aspoň zbyde víc na nás,“ Jiřina si vzala ode mě sklenici a kopla ji do sebe.

Jinak byl Ivouch sympaťák. Jen holt nepil s námi naše víno a vlastně nepil vůbec, protože na kvalitní alkohol neměl dostatek peněz. Navíc nám ho za dva měsíce odvlekli na vojnu.

Dva roky utekly a Ivouch zocelený vojenskou službou se nám vrátil. Co čert nechtěl, situace byla stejná jako před vojnou. Zase jsme malovaly cedule a zase jsme popíjely víno.

 „Holky moje, tak jsem tady!“

Objaly jsme Ivoucha, ale nikterak nás nenapadlo mu nabídnout naše nekvalitní víno.

 „Holky, co je? To mi nedáte na přivítanou ani skleničku?“

 „My ale máme zase jen ty dva chlapy, a to ty přece nepiješ.“

 „Já a nepiju? Jak jste na to přišly?  Já piju všecko!“

Ivouch si sám vyhrabal sklenici, vyhodil z ní štětce, sáhl po lahvi a bohatě si nalil. Vojna ho naučila.

Občas jsme byli nuceni pokořit se, zapomenout na hrdost a sloužit režimu. Ano, přiznávám, že jsem i já napsala několik transparentů typu SE SOVĚTSKÝM ČASEM NA VĚČNÉ ČASY A NIKDY JINAK. To jsme se vždycky přiopili před i po výkonu. Když jsem protestovala, dostala jsem jednoznačnou odpověď od vedoucího výtvarného oddělení, abych si hledala jiné zaměstnání. Výhodu to jednu mělo. Nemuseli jsme do prvomájového průvodu.

Jen jednou jsem psala transparenty s radostí. Po revoluci do filmu Tankový prapor. Když se na něj budete dívat, všechny ty strašlivý nápisy, Fučíkův odznak, hesla a agitační plakáty jsou prosím moje dílo.

Moji kolegové byli a jsou sami velmi dobří malíři a grafici. Všichni jsme malovali svoje věci, ale bylo nám to celkem houby platné, jelikož jsme nebyli ve Svazu umělců. Neměli jsme Akademii ani UMPRUM.

Občas moje výtvarné schopnosti využili architekti. Například v několika dílech pořadu Zajíc v pytli  (podobnost jména čistě náhodná - tehdy jsem ještě nebyla paní Zajícovou) visely v dekoraci moje věci. Taky jsem dobyla svět šoubyznysu, tedy v rámci socialistických možností! Karel Gott točil vánoční album a na Můstku se postavil vánoční trh jako vystřižený z kapitalistické reklamy. V jednom stánku se jako prodávaly obrázky, a ty byly moje. Gott při zpěvu šel po trhu, zastavil se u stánku, prohlížel si obrázky, jeden vzal do ruky a zálibně si ho prohlížel! Na detail! Točilo se to celý den a já celý den musela obrázky střežit.

Ten trh vypadal krásně a lidi v našem socialistickém marasmu nic takovýho nezažili. Jevili o moje díla enormní zájem. No a taky mě tam jistý pan režisér teda fest opil, jenže mu to bylo houby platný, protože se mi neudělalo volno a já se odpotácela domů místo někam do baru.

Pro sebe a hlavně  pro svoje kamarády jsem malovala kromě velkých věcí i malé drobné obrázky buď na dřevěné kostky, nebo do keramických rámečků. Kostky mi dávali truhláři, rámečky jsem dostávala od kašérů. Platila jsem za jejich výrobu – jak jinak – těmi svými výtvory. Nejdřív jsem to všechno rozdávala, ale pak si je ode mě začali lidi kupovat, protože když je to dárek pro někoho jinýho, tak to přece musí zaplatit. Padesát kaček za obrázek. Po revoluci mi jedna z prvních galerií málem ruce utrhla a já se stala celkem žádanou dodavatelkou malých obrázků. I moji kolegové zúročili svoje umění a najednou jsme mohli nejen tvořit, ale i svobodně vystavovat a prodávat. Jenže já už měla nakročeno jinam.

V roce 1993 jsem opustila malírnu a vyměnila barvy a štětce za počítač. Z malířky pozadí jsem se stala grafikem ve zpravodajství.