Konec jedné migrantky

Stát se migrantkou je snadné. Popadnete kabelku, mobil, obujete si tenisky a zdrhnete. A už se nevrátíte…

Přesně tohle jsem udělala vloni 9. září. Ztratila jsem domov a získala svobodu. Jenže na to, abych skončila pod mostem nebo na nádraží, nemám povahu ani věk. Skončila jsem v podnájmu a začala si hledat svou střechu nad hlavou.

Cesta k takové střeše není jednoduchá. To se nejdřív musíte vypořádat s minulostí a bývalým manželem, který zůstal v domě, jenž byl původně celý můj. Pan Zajíc se v něm postupně zabydlel. Nejdřív jen tak se mnou bydlel, pak se trvale přihlásil a pak mě donutil, abych mu půl domu přepsala. No, a když soužití ve společné domácnosti nebylo k unesení, odešla jsem a jemu dům zůstal. Samozřejmě jsem už nebyla taková trubka, jako dřív, a vyžadovala po něm odstupné. V momentu, kdy získal i mou polovinu domu, přistál mi na účtu určitý obnos. Na pár dnů jsem se stala milionářkou, leč už jí zase nejsem. Milionářkou nejsem, zato jsem majitelkou bytu! Od 25. listopadu mám byt! Není to žádnej luxus, koupila jsem ho nevyklizený a bude potřeba ještě hodně práce, než se stane mým vysněným domovem. Je to ale moje střecha nad hlavou, a to už napořád.

Vystřídala jsem v životě všechny možné lokality. Narodila jsem se na maloměstě, hned po maturitě jsem odešla do Prahy, kde jsem bydlela nejdřív v centru na Starém Městě, pak v centru na Novém Městě, potom jsem odešla z víru velkoměsta na vesnici, abych se nakonec vrátila do Prahy na periferii. A tady už zůstanu, o tom jsem přesvědčena.

Z migrantky jsem se stala majitelkou reality. Nebo paní domácí. Nebo vlastníkem (vlastnice se snad ani neříká). Nebo… domovnicí.

Zatím se mi nejvíc líbí být domovnicí, přestože se tohle slovo používá spíš jako nadávka. Ovšem až si pořídím kotě, stanu se podnájemnicí a personálem  chlupatého štěstí a na to se moc těším.