Že jsem jedinou migrantkou jsem si už zvykla

Dřív bych to do sebe neřekla, že budu ráda sama. A přece se tak stalo a já si svou svobodu a samotu užívám. Jako například minulý týden v Karlově Studánce.

Do Karlovy Studánky jsem měla jet v polovině května, leč covid mi to znemožnil. Ukázalo se, že se tak moc nestalo, protože ten týden uprostřed května pršelo. Zato minulý byl jako malovanej, tedy kromě jednoho dne, kdy lilo jako z příslovečné konve.

Karlova Studánka je kouzelné místo. Už jednou jsem tam byla, ale jen tak na skok, a to se nepočítá. Tentokrát jsem se vypravila na šest dnů a pět nocí.

Tak tady jsem bydlela. Hotel Džbán, proslulý i tím, že je to sídlo vlády Slezské republiky, jak jsem se dočetla na pohlednici.

Krásný výhled jsem měla ze svého podkrovního pokojíku... a teď vás zvu na obhlídku Karlovy Studánky 

Jak ovšem každý správný turista ví, Karlova Studánka se nachází v Jeseníkách a kolem se vyskytuje spousta malebných zákoutí a cílů. Například hned u Karlovy Studánky teče vodopád, logicky shora dolů. Takže jeden den jsem se vypravila k vodopádu spodem a druhý den horem.

Od vodopádu jsem si to namířila na Rolandův kámen, odkud jsou krásná panoramata, protože je to vyhlídka. Jeseníky jako na dlani.

Zde jedno selfíčko z vyhlídky

Krásný dřevěný kostelík sv. Michaela Archanděla v Maršíkově, na který narazíte cestou do Velkých Losin. 

Už dlouho jsem toužila podívat se do Velkých Losin. Tam se totiž vyrábí ruční papír a papír já mám moc ráda. Bez papíru by nebyly knížky a obrázky a dopisy. Papír je zkrátka důležitý a my si ho nevážíme. Bereme ho jako samozřejmost; každý z nás by se měl někdy podívat, jak složitá je cesta k takovému archu papíru. Moc hezká exkurze to byla, obzvlášť když venku pršelo. 

Kdo se chce ve Velkých Losinách najíst, ten se v téhle restauraci se zlou potáže. Teplý pivo, teplá minerálka, hodinové čekání na hotovku, abyste se pak dozvěděli, že vybrané jídlo už dávno není. Vybrala jsem si borůvkové knedlíky, ale servírka mi tvrdila, že jsem chtěla bramborové s uzeným. Z neznámých důvodů jsem ani jedno neobdržela. Možná to bylo lepší, že jsem odešla bez jídla, protože paní u vedlejšího stolu vrátila řízek, z kterého tekla krev. Nutno podotknout, že jsem to zkoušela s borůvkovými knedlíky i v jiných restauracích a pokaždé jsem se dozvěděla, že nejsou, přestože se jejich nabídka skvěla nejen na jídelních lístcích, ale i na dřevěných tabulích před restauracemi.  Až jedna servírka mi prozradila, že se domácí (!) borůvkové knedlíky dovážejí ze sousedního Polska coby polotovary, a to mě tedy chuť přešla...

Cílem všech návštěvníků Jeseníků je rozhodně Praděd. I já jsem na něj vylezla a byla to třešnička na mém jesenickém pobytu.  Cesta je malebná a pak ta panoramata...

Okno kdesi v Jeseníkách

Chaloupka kdesi v Jeseníkách

Selfíčko kdesi v Jeseníkách

Taky jsem se podívala na Červenohorské sedlo, ale to zrovna pršelo a panoramata tonula v mlze. Cucla jsem si z proslulého pramene v Karlově Studánce, ale moc mi nechutnal. Zato mi chutnalo všechno ostatní. Jídlo, víno, bazén v Lázeňském domě, masáže...

 Karlova Studánka je oázou klidu a já se tam určitě vrátím. Jenom si dám příště pozor na dopravu. Když jsem odjížděla, dvacet minut jsem poctivě čekala sama na autobus na dolní zastávce, která je na konci velkého parkoviště, zřetelně označená typickou cedulí, dřevěnou boudičkou proti dešti a taky lavičkou. Autobus stál uprostřed parkoviště. No a pak se rozjel, střihnul to přes parkoviště, a aniž by dorazil k zastávce, ujel směr Bruntál... zůstala jsem stát na zastávce jako opařená. Do Bruntálu jsem se dopravila taxíkem za šest stovek a jen tak tak stihla vlak. Taxíkář mi sdělil, že autobusáci jsou zvyklí, že lidi nastupují uprostřed parkoviště. Možná, že je řidič autobusu bráchou majitele taxislužby, to by mělo logiku...