Kromě toho, že jsem migrantka, jsem asi i šotouš

Kdybyste náhodou netušili, co je to šotouš a jak se jím lze jen tak zčistajasna stát, odpovědi se vám dostane v následujících řádcích.

Mám kamaráda Honzu. Zpívá v našem smíšeném sboru v basu a je o něm všeobecně známá jeho hluboká a celoživotní náklonnost k tramvajím. Stará se o ně pečlivě a zcela oddaně. Když sedíme v hospodě U malého Berlína, abychom probrali po zkoušce život, nezřídka se stane, že nám nepoučeným Honzík vypráví o tramvajích s takovým zápalem, že jsem si začala tramvají všímat hlouběji. Ještě nedávno jsem vůbec nerozlišovala, jakou tramvají jedu, zajímalo mě, jestli si sednu, nebo budu viset u tyče. Vůbec jsem netušila, kolik druhů jezdí!

A když nám Honza vyprávěl už poněkolikáté o tom, jak restaurují staré tramvaje, aby jim vrátili život na kolejích, rozhodly jsme se s kamarádkou Luckou, že se musíme na ty poklady, schované v hlubinách depa Hostivař, jít mrknout.

Honza nás čekal a provedl celým komplexem, abychom si prohlídly nejen ty restaurované krasavice, ale celý provoz depa. Řeknu vám, krása… základ k tomu, abych se stala šotoušem, byl založen. A pár dnů na to, když jsem byla pozvaná na spanilou jízdu dvou krásných starých tramvají a ocitla se tak ve společnosti tramvajových milovníků, jimž se, jak určitě už tušíte, říká šotouši, mám nakročeno stát se jednou z nich. Navíc v jejich řadách evidentně chybí ženský element, tudíž mám naději, že budu patřit mezi nejmladší a nejkrásnější šotoušky. Vzhledem k tomu, že navíc v roli migrantky často jezdím vlakem a furt fotím, šotouškou už, počítám, tak trochu jsem.

Tady tramvaje bydlí a tady taky dávají do kupy historické tramvaje

Lucka na pluhu. Tuhle zimu pluh nepracoval, ale není to jeho chyba. 

V halách jsou tramvaje v různém stavu. Od drobného škrábnutí až po komplet vykuchanou chudinku.

A tady jsou  krasavice, co je dávali skoro rok do kupy nejdřív v Ostravě a pak tady v Praze. Poznáte je od sebe snadno. Jedna má dvě očička a druhá jedno. Původně jezdily v Ostravě a pak v Liberci. V Praze teprve teď po rekonstrukci jako extra tramvaje na nostalgické lince číslo 23.  

Jednooká má hezčí vnitřek; původně byl obložený dřevem, ovšem Honzovi a jeho klukům se povedlo najít materiál od dřeva k nerozeznání. 

 Ještě se koukneme na jednoočku shora. Za chvíli obě tramvaje vyrazí na svou trasu a obě budou mít číslo 23. Než budou jezdit v běžném provozu, čeká je několik zkušebních jízd. Na jednu z nich vás zvu. Vyjíždíme z depa Střešovice, kde je i krásné muzeum. 

Nenechte se zmást jiným číslem. To se měnilo podle toho, po jaké trase jsme zrovna jeli.

Vždycky jsme kus popojeli, pak tramvaje na chvíli zastavily, osazenstvo se vyhrnulo ven a fotilo jako o závod. Já taky.

Naposled jsem vyfotila pana řidiče a vnitřek tramvaje.

Abych měla ucelený šotoušský zážitek, vydala jsem se poprvé v životě přes Vltavu po železničním mostě.

Hezký to bylo. A abyste uvěřili, že jsem se opravdu zúčastnila, zde jedna dokumentární fotka.