Je t´aime…všem mým láskám…

Vždycky jednou za tři týdny jsem o víkendu sama doma. Pan Zajíc má v práci službu. Místo abych se někde veselila, popřípadě s nohama na stole se flákala, věnuji se zcela prozaickým činnostem.

Uklízím. Gruntuju, převlíkám postele, pleju zahradu, sekám trávu, věším prádlo, žehlím, vařím, peču, zavařuju, a tak. Všechny tyto činnosti pak vykonávám radostně a jsem spokojená. To proto, že je vykonávám po svém a nikdo (nikdo!) mi do toho nekecá.

Taky kafe si uvařím, kdy chci, v televizi -pokud na ni mám vůbec čas-se koukám, na co chci, k počítači zasednu, kdy uznám za vhodné a stejně tak píšu, kdy mám zrovna chuť. Jako teď.

Tak. Tento zcela prozaický úvod máme za sebou, a já můžu psát, o čem vlastně zamýšlím (na klíně mám Montyho).

Je sobota, skoro letní ráno. V kuchyni jsem si pustila rádio, je to taková kulisa. Stejně chytnu jen pár stanic, to víte, anténu nemáme a zdi našeho baráčku jsou jak v bunkru.

Právě jsem vybrala kočičí záchod, v jedné ruce lopatku, v druhé pytlík s kočičí hromádkou. No a najednou se místností nese povědomá sladká melodie…Je t´aime. Hrají tuhle kultovní záležitost v půl desáté!

Odložila jsem lopatku i pytlík a sedla si. Poslouchala jsem tu krásnou píseň a před očima se mi odehrál můj život. Moje lásky. Touhy a vzpomínky na tuhle píseň. Moji vrstevníci určitě rozumí…

Bylo nám šestnáct, chodili jsme na gympl a chtěli chodit na zábavy. To, co je dnes běžné, nebylo tehdy na maloměstě vůbec jednoduché.  Vždycky, když jednou za půl roku soudruzi povolili zábavu, nebo diskotéku, těšili jsme se a zároveň báli, jak to zase dopadne. Pokaždé se totiž našel někdo, kdo byl na akci přítomen a hlásil potom na příslušných úřadech, jak se mládež chovala, a co si zase dovolila poslouchat. Co je v dnešní době naprosto nepochopitelné, bylo kdysi běžné.

Na diskotéce jsme podle představ soudruhů měli poslouchat fláky od Plamenů, Kroků a jiných hrůzostrašností. Jenže my chtěli poslouchat úplně jiný věci…

Naštěstí i v socialistickém táboře existovali borci. Czeslaw Niemen, Omega, u nás třeba Olympic. Taky Beatles byli ještě jakž takž pro soudruhy snesitelní.

Taková Dívka s perlami – v maďarštině – to byl nádherný ploužák. Niemen – Jednego serca- krása… francouzskou Je t´aime jsme si dovolili dát až k půlnoci. To byl  vrchol. Na parketu se erotické dusno dalo krájet…

Zato druhý den se organizátoři museli dostavit a vyslechli si krutý verdikt. Diskotéky jsou zakázané na dobu neurčitou. To by bylo, aby se socialistická mládež kazila při takové hudbě! A bylo…

Poslouchám tu krásnou muziku v sobotu dopoledne a nemůžu pochopit, jak mohl být ten režim v čele s komunisty tak strašný. Jak jsme to mohli tak dlouho vydržet. Jak jsme to mohli dopustit.

Sedím, poslouchám a tečou mi slzy. Píšu tenhle text a je mi…úzko. Ne. Je mi líto, že čas tak letí a zpátky nejde posunout. Nejde zastavit.

Myslím na všechny svoje lásky, na touhu a někdy i bolest…škoda je každé noci, kdy jsme sami…

Vím, že lze milovat bez ohledu na věk, není to výsada mládí. V mládí ale máme celý život před sebou, jen nevíme -nechceme vědět- že všechno jednou skončí, že není moc času. Tak málo času... tak málo času na lásku…

Pro všechny mé lásky: 

Omega – Dívka s perlami…

http://www.youtube.com/watch?v=pYmoZ8w_LpE

Czeslaw Niemen

http://www.youtube.com/watch?v=Y7CLoxBo7-4

http://www.youtube.com/watch?v=IJmg5_ROsJE

...tady je parádní začátek...

http://www.youtube.com/watch?v=Z_yA02FY7KU

a na konec…

http://www.youtube.com/watch?v=k3Fa4lOQfbA