Jak jsem se stala objektem studijního bádání

Jsem zvyklá na leccos a hned tak něco mě nerozhodí. No, někdy jo. Třeba pánové Okamura, Babiš a Zeman, tak ti mě dokážou rozhodit spolehlivě. Dnes to ovšem  bude z jiného soudku.

Jelikož jsem osoba ostře sledovaná –  co se zdraví týká – musím se několikrát do roka objevit v COPu (Centrum Onkologické Prevence), abych dokázala, že jsem zdravá jako ryba… opotřebovaná ryba. Vloni jsem ovšem svého pana gynekologického doktora nepřesvědčila a byla jsem poslána na operaci.

S trochu staženými útrobami jsem se vydala v úterý na kontrolu. Přece jenom jsem se obávala, abych zase nemusela do nemocnice.

V čekárně nikdo jiný nebyl. Sotva jsem si sedla, nakráčely do místnosti tři osoby v bílých pláštích. Dvě dívky a mladík. Medici.

  „Dobrý den,“ pozdravila jsem je, když se ti tři k tomu neměli.

  „..brej,“ pípl mladík. Dívky mě přehlídly jako krajinu. Všichni tři si sedli na druhý konec čekárny.

Z ordinace vykoukla sestra. Obě jsme se pozdravily jak se sluší a patří. Medici předstírali, že tam vůbec nejsou.

  „Á vida!“ obrátila se na ty tři, „jen pojďte, pan docent už na vás čeká. Paní Zajícová chvíli počká.“

Paní Zajícová ráda počkala a doufala, že se s adepty lékařství mine ve dveřích ordinace.

Doufala jsem marně. Když mě sestra vyzvala k vstupu, seděli ti tři u zdi a tvářili se odhodlaně.

Pan docent mi podal ruku, medikům mě představil a započal vyprávět, cože paní Zajícovou do jeho ordinace přivádí. Jelikož hovořil převážně latinsky, nerozuměla jsem prakticky ničemu, a jak se zdálo, ani medici moc netušili, která bije.

Pak už to mělo obvyklý průběh.  Vylezla jsem do křesla, pan docent zanořil nástroje do hlubin mého těla a pátral po případných nepřístojnostech. Po celou dobu pátrání a odebírání vzorků vysvětloval těm třem, co dělá a po čem pátrá. Medici stáli hned za panem docentem a přičinlivě mu koukali přes rameno. Aby pan docent lépe viděl, použil dalekohled. Když se dost vynadíval, poskytl ho medikům. Ti do mě postupně zírali a vážně pokyvovali hlavou.

Když se vystřídali, mohla jsem slézt a oblíknout se. Sestra mi podala účet – padesát kaček za gynekologické zrcátko.

  „Vidíte, mohla jsem za produkci vybírat do klobouku,“ usmála jsem se na sestru, když si ode mě brala peníze, „a ještě by mi zbylo na kafe.“

Pak už byl čas se rozloučit. S panem docentem i sestřičkou jsme se pěkně pozdravili a medici zase nic. Nestála jsem jim za pozdrav.

Jela jsem tramvají a dumala nad tím zážitkem. Sestra ani pan docent se mě nezeptali, jestli souhlasím s přítomností mediků.  Asi tušili, že by mi nevadili, ale přece jenom. Zeptat se mohli.

Víc mi ovšem vadili ti tři budoucí lékaři.  Ne že mi koukali do útrob; někde se to naučit musí a já nejsem žádná cimprlína. Jak je ale možné, že studenti medicíny, o nichž lze přepokládat, že to nejsou žádní hlupáci, neumí pozdravit? Nestyděla jsem se na gynekologickém stole. Styděla jsem se za studenty, co jim zřejmě maminka nevysvětlila, že poděkovat, poprosit a pozdravit je základ. A to je na medicíně nenaučí.