Tajnosti zaječího pelechu

  Každý máme svá tajemství, o kterých nikdo jiný neví. Kdo tvrdí, že nemá, tak kecá. Někdo dokonce vede dvojí život...

  „Akorát jsem si lehl. Minutu předtím, než jsi přišla,“ praví pan Zajíc pokaždé (pokaždé!) když se vrátím znavená z práce.

To je takhle furt. On má totiž můj manžel pracovní dobu na směny, takže se mu střídá odpolední a ranní a volno, pořád dokola. Když má ranní, je doma o tři hodiny dřív než já, páč jeho ranní šichta začíná v pět ráno a moje v devět. No, a když má volno, tak se doma fláká celý den, to dá rozum. On sice tvrdí, že maká a lehá si zrovínka v ten moment, kdy já vstupuju do dveří. Vteřinu předtím prý zapíná televizi, přikrejvá se červenou dekou a naskládá na sebe náš zvěřinec. Do té doby prý pilně (haha) pracuje a zvelebuje nejen interiér, ale i exteriér našeho zaječího bejvání, až je z toho celej zmoženej.

Takže já vstupuju do dveří, naleznu pana Zajíce na gauči pod červenou dekou, telka modře svítí, Besinka a kočky jsou malebně naskládané na vzdouvající se červené dece a nad tím celým zátiším se klene duha.

Ledva tedy vkročím, vyslechnu výše zmíněnou větu, odložím tašku a zuju si boty, následuje pokaždé (pokaždé!) další závažné prohlášení:

  „Dal bych si kafe. A něco ke kafi.“

No tak já jdu, uvařím kafe, ukrojím štrúdl, donesu do obýváku. Pan Zajíc šetrně sundá zvěřinec a posadí se.

Já klesnu do křesla, na gauči už není pro samou zvěř místo, dám si taky kafe a nabírám síly na umytí nádobí, vyžehlení prádla, uvaření dlabance na večeři, upečení buchty ke kafi na příští den a v duchu vzdychám nad nespravedlností, co vládne v zaječí domácnosti.

Protože občas se totiž stane, že já jsem doma a pan Zajíc v práci. To bývá zpravidla jednou za tři týdny, kdy je manžel v práci o víkendu. Jsem opuštěná, ale spokojená. Jsem ráda doma sama. Sice jenom uklízím a vařím a starám se příkladně o domácnost, jenže nikdo do mé bohulibé činnosti nezasahuje radami a povely. Když se blíží večer a s ním i návrat manželův, je všechno hotovo a já jsem oprávněně znavená.

A zde nastává ta nespravedlnost. Ledva vkročí  manžel do dveří, odloží tašku a zuje boty, zhluboka vzdychne, aby tím dal najevo, že se vrací zcela vyčerpán z pole role, ruce má až dole.

Civilní oděv vymění za domácí, usedne na gauč, přikreje se červenou dekou a vyžaduje kafe a něco sladkýho k němu. A taky něco k večeři a pivo a oříšky a zmrzku a já nosím žádané a kmitám.

 „Jak je to možný, že když jsem já v práci a ty doma, vařím kafe a obskakuju já, a když ty seš v práci, vařím kafe a obskakuju taky já,“ jsem si tuhle povzdychla.

  „To si musíš umět zařídit,“ odvětil blahosklonně pan Zajíc.

No jo. Mně nevadí vaření kafe a obskakování a nošení proviantu sladkého i slaného, ale genderově vyvážený to teda není. Jenže to je asi tak všechno, co s tím nadělám, že to hodím do blogu. Prostě jsem si to nezařídila.

Konec hlášení.

 Jo a kde že je to tajemství? Přece v tom, co můj zákonitý manžel vlastně celej den doma dělá!