Někdy je pan Zajíc na zabití

…ale tentokrát ne. Tentokrát ho musím pochválit. Když jsme započali rekonstruovat náš baráček skoro nejstarší ve vsi, netušili jsme, co to bude za šichtu. Ještě dnes, po letech, není dílo dokončeno

Hlavní slovo ve všem měl pan Zajíc. Jednak je o rok starší, jednak měří metr devadesát a pak taky dokáže hodně nahlas argumentovat. Většinou jsme se shodli a těch zhruba třicet procent jiného mého názoru jsem hodila za hlavu. Mám ráda klid.

Když jsme vybírali osvětlení do kuchyně, musela jsem se zúčastnit nekonečných pochůzek po všech těch zatracených nákupních centrech, kde jsem sice neměla hlavní slovo, leč moje přítomnost, stejně jako u nakupování ostatních nutností rekonstrukčních, byla zcela nezbytná. Tedy podle pana Zajíce. Já bych si to klidně odpustila.

Osvětlení do kuchyně mělo svoje limity, stejně jako osvětlení v celém baráčku, neb máme nízké stropy. Například v kuchyni je to 2 metry a 2 centimetry. Vybrali jsme, nainstalovali a v kuchyni se rázem rozsvítilo. Když jsem se zeptala na technické parametry, mávl manžel rukou a prohlásil, že to jsou světla, který nás přežijí. Prý vydrží léta!

No. Léta. Jedno ze čtyř takřka nesmrtelných světel zahynulo před měsícem, zrovna v tom místě, kde se já vyskytuju nejčastěji. Kdo si myslí, že je to dřez, myslí si to správně. I oznámila jsem manželovi, že jedno nesmrtelné světlo je na pravdě boží, ať mi vymění žárovku.

Jak jsem se podivila, když mi bylo dost namíchnutě sděleno, že to světlo není na žárovku, nýbrž na něco jinýho, co se vyměnit nedá! Jeden by myslel, že bude mít manžel uschovaný paragon, ale to si jeden myslel blbě. Paragony sice asi někde budou, leč nevíme kde, a možností je v bordelu páně Zajícově nespočetně.

Zkrátka máme v kuchyni taková světla, co se v nich nedá vyměnit zdroj! Jelikož je pan Zajíc estét, máme v kuchyni světla čtyři, dvě a dvě stejná. Liší se jen trochu, ale v tom je jejich zádrhel. Dírky na připevnění do stropu jsou totiž taky jiné. No jo. Tak se rozhodlo, že se zakoupí dvě nová světla, aby to jedno nebylo osamocené, chápete. Tentokrát jsem trvala na takových světlech, co nás možná nepřežijou, ale dá se u nich vyměnit zdroj. Stará dobrá žárovka.

Nemusela jsem absolvovat pouť za takovými světly, manžel to zvládl sám. Vybral docela dobře, neměla jsem námitek. Dvě nová světla mají dřevěný rantlík, jsou kulatá jako ta předešlá a dají se v nich měnit žárovky! Heuréka! A byly v akci a levný!

Ovšem proč byly v akci a proč byly levný, vyšlo najevo po odhalení jejich ledví. Vevnitř se totiž neskrýval žádný drátek, jen tři objímky na žárovky. I já naprostý laik jsem pochopila, že těm zatracenejm levnejm světlům chybí střeva. Tohle by nerozsvítil ani Edison!

A zde přichází prostor na pochválení pana Zajíce. Prohlásil totiž, že to nic není, že tam vrazí čokoládu a drátky a bude to. Čokoláda mě zklamala. Nevypadala vůbec jedle. Zatímco jsem něco tvořila na počítači, manžel pilně kutil.

Nastal čas na instalaci. A to není jen tak. To musím asistovat a nebýt u toho moc cimprlich, když vzduchem lítají výrazy, co je slušná paní středního věku, jako jsem například já, z huby nikdy nevypustí.

Původní dírky byly naprosto nevhodné, bylo nutno vrtat. Při vrtání jsme vyhodili pojistky. S obavami jsem je šla nahodit. Zajíc byl v klidu. Když vypadly podruhé, snažila jsem si vybavit, na jak vysokou částku vlastně máme baráček pojištěný.

Když to vypadlo potřetí, obávala jsem se nahlas.

  „…se to  někde šuslo,“ procedil skrz vruty odložené mezi rty manžel. Páni! Už jsem se neobávala, neb jsem pochopila, že mám doma machra, co zná odborné termíny a má je v malíčku.

Světla jsou přivrtaný, žárovky svítí, pojistky drží. No a jak jsem zjistila, náš baráček má celkem slušné pojištění proti vyhoření.

Tímto chválím mého manžela, jelikož ví, že čokoláda není jen k jídlu, a taky že ho nějaké to šusnutí nevyvede z rovnováhy.