Já mám furt hrozný nutkání…

…a skoro každej den! Jak vylezu mezi lidi, už mě to bere, obzvlášť teda teď v zimě. Tak si říkám, že když se svěřím, když se přiznám před celým virtuálním národem, třeba se mi uleví, nebo se mě to nutkání pustí.

Přece nemůžu jen tak, bez varování, bez upozornění podlehnout a svému obsedantnímu chování vyhovět! Mohlo by to se mnou dopadnout všelijak!

Tak tedy zde je: moje zpověď …z domu vycházím ještě za tmy. Jdu temnou a liduprázdnou vesnicí, a to je ještě všechno v pořádku. Taky v autobusu to jde, tam jsem ještě napůl grogy a než se proberu, trvá to nějakou chvíli. Zato když vylezu na konečné a čeká mě další úsek strastiplné cesty do práce.  Tam číhá nebezpečí a tam podléhám strašlivému pokušení! Už jen těch pár metrů do metra je plné nástrah. Jsem ve střehu, zrak se mi ostří, smysly se bystří, ruce svrbí. Ano, už je to tady! Zase to hrozné pokušení! Předbíhá mě skupina adolescentů a všichni - všichni(!) mají kapuci. Oděvy různé, ovšem kapucka je na všech…

 A zde nastává ten problém. Prakticky všechny ty kapucky jsou nepořádně rozložené, některé přímo naruby, jiné srolované a sežvaněné do neestetických hromádek na plecích majitelů. A to já nesnesu! A to já mám tendenci - co tendenci - přímo nutkání ty kapucky rovnat a uhlazovat a vytahovat tak, aby pěkně ležely, jak mají. A nejen kapuce adolescentů, taky ostatních kolemjdoucích! I dospělí mají často nepořádně pohozené kapuce na svých ramenou a zádech a já si vrážím ruce hluboko do kapes, abych se na všechny ty majitele špatně položených kapucí nevrhla a nerovnala jim je za chůze. Jsou to učiněná muka!

Nepořádně položené kapuce poněkud zastiňují přetočené ucho kabelek přes rameno, popřípadě popruh batohu. To mě teda taky svrbí ruce, abych je narovnala, ale kapucky jasně vedou. Proto není divu, že se těším na jaro, protože kapucí ubyde a zůstanou jen ty kabelky a batohy.

Jednoho krásného dne se neudržím, a to bude konec. Už to vidím, jak mě vezou do uzavřeného oddělení psychiatrické léčebny, až podlehnu nutkání rovnat ty zatracený kapucky a ty mizerný přetočený ucha od kabelek a ty překroucený popruhy od batohů. Proto jsem se rozhodla svěřit se zde a poprosit všechny majitele kapucí, kabelek a batohů: rovnejte si je, nebo bude zle! A pokud náhodou uvidíte takovou brejlatou blondýnu, jak se plíží mumlajíc omluvy a šmátrá vám po zádech, vězte, že jsem to já, a že se mě nemusíte bát. Jen jsem podlehla pokušení a jsem jinak neškodná.

Teď mě omluvte; jdu do ulic se svou kapuckou vzorně uloženou tak, jak se na správnou kapucku sluší a patří, a s uchem kabelky pěkně narovnaným. Odcházím vstříc pokušení a doufám, že dnes zase vydržím nepodlehnout.