Milá Bulovko,

je konec roku, a to je důvod proč psát příbuzným, kamarádům a známým častěji než je během roku obvyklé. Myslím, že je čas napsat i tobě.

Známe se už pět let. Utíká to…před pěti lety jsem tě poznala důvěrně - víc, než bych si přála. Ze dne na den jsem se najednou ocitla na jednom z tvých oddělení, na ORL. Přišla jsem tam s malou bouličkou na krku. Pan primář Podlešák a ostatní páni doktoři i sestřičky se o mě moc dobře starali. Tam to bylo fajn, tedy, v rámci možností, dá se říct. Byli tam na mě hodní, to jo, jen nikdo nevěděl, co se z toho vyklube. Nejdřív to vypadalo na brucelózu, představ si; nemoc, co byla kdysi biologickou zbraní a u nás se objevila naposledy v zlatejch šedesátejch. Našli mi ji v krvi. Nalili do mě nějaký antibiotika, ale nakonec to nějak nebylo ono. Ty moc dobře víš, co se z toho nakonec urodilo, ale pro jistotu ti to připomenu. No jo…rakovina. Mrcha.

Jenže to bych nebyla já, abych neměla něco extra, jako tu brucelózu. Pan doktor Krátký mi ty moje bouličky vyoperoval a moc pěkně mi zaštupoval krk. No a představ si, že to byly metastázy. To pak začalo to pravý dobrodružství, skoro jako bys hledala kešku. Kešku v mým těle…všechny tunely, co existujou nejen u tebe v areálu, ale i u konkurence Na Homolce jsem vymetla, a nic. Jak mi jeden pan profesor vysvětlil, hledají maminku těch mejch metastáz, a jak ji furt nemůžou najít, tak to vypadá, že ta maminka umřela. Jako že jí vzali děti, chápeš.

No a taky se mi u tebe na interně mrkli do střev a do žaludku, a to bylo teda…hrozný to bylo, obzvlášť žaludek, ale vydržet jsem to musela, to se nedalo nic dělat. I na té interně na mě byli moc hodní, i když jsem jim tam dost vyváděla, to víš, jak mi někdo strká něco do krku, je zle, ale nakonec jsem to zvládla a pan doktor Pešta a sestřička taky. A ani na interně nic nenašli. Tak se sešlo konzílium a debatovali, co s takovou záhadou, jako jsem já. Nakonec  rozhodli, že si na mě trochu posvítěj. Začala jsem chodit na ozařování, ale nemysli si, to není jen tak! Nejdřív mě chytří páni inženýři zaměřili a spočítali, jak si na mě posvítěj. Vyrobili mi masku, takovou jako měl ten krásnej herec ve filmu Železná maska. No a já jsem pak každý den chodila pro svou dávku. Pětatřicet jich bylo…

No, co ti budu povídat. Blbě mi bylo…říkali mi, že nebudu možná nikdy mluvit, ani zpívat. Že budu mít navždycky na krku flek…byli na mě teda moc hodní; když jsem nemohla polykat, tak mi míchal jeden pan výzkumník medicínu přímo pro mě, taky paní doktorka Holečková mi dala svůj soukromej mobil, pan primář Kubeš na ozařování se o mě staral jako o vlastní, no prostě moc hodný všechny tam máš, Bulovko.

Ztratila jsem chuť, a to je teda něco. To bys nevěřila, jakej je to vopruz. No a pak skončilo to martýrium a já si lízala rány z toho kvanta těch paprsků, co sice zabíjej rakovinu, ale taky zničej kdeco kolem. Po posledním ozařování jsem sebrala všechny ty tekutý výživy, co jsem musela do sebe dostat a darovala je potřebným na onkologii. Ona je ta výživa dost drahá, tak jsem je dala těm, co ji víc potřebujou. Já se rozhodla, že budu jíst. No…šlo to ztuha.

Do práce jsem šla skoro hned, to abych byla mezi lidma a taky abych v naší jídelně do sebe dostala aspoň trochu jídla, když tam budu sedět s kamarádama.

No a pak jsem chodila každý tři měsíce na kontrolu a do tunelu. Dva roky každý tři měsíce. Pořád hledali tu maminku, jestli se někde neschovává. Po dvou letech jsem k tobě chodila jednou za půl roku. Pokaždé mě pořádně proklepli a v tunelu protáhli a pokaždé jsem šla domů zdravější. Už dlouho mi chutná, víc než jindy. Takovou pěknou váhu mám, ani se ti s ní radši nepochlubím. Taky mě pokaždé moje paní doktorka chválí! Nejdřív paní doktorka Holečková, co se jí narodil chlapeček, a potom paní doktorka Veselá. Soudím, že onkologie je jediný tvoje oddělení, kde chválej pacienty, když tloustnou…

No a teď, milá Bulovko, proč ti vlastně píšu. Byla jsem tenhle týden zase v tunelu a na vyšetření a je to zrovna pět let, co tě navštěvuju. A musím ti napsat, že už k tobě nebudu chodit tak často, už mě uvidíš jen jednou za rok! Jen tak na kus řeči se zastavím na onkologii, abych je pozdravila a aby mě zase pochválili!

Tak tam všechny pěkně pozdravuj, na ORL, na onkologii i na té interně a vyřiď jim, že jim moc děkuju. Mám za co. Zachránili mi život…

p.s. zapomněla jsem ti napsat, že nejen mluvím, ale i zpívám. A flek na krku nemám...