Poprvé je to vždycky nervák

  Ono teda jak co, žejo. Dnes se svěřím s náročným návratem do pracovního procesu po takřka měsíční pauze, co utekla jako nic.

To se trochu rozkoukáte, pohovoříte s novými známými, necháte se obskakovat vlídným personálem lázeňským, a najednou je konec. Konec a šup zpátky do všedního života běhu!

Vloni jsem to nevychytala. Vloni jsem byla ještě nezkušená a hned po návratu z lázní jsem kvačila do práce. Chyba, přátelé! Moje zádíčka i krček silně protestovaly proti tak hrubému zacházení. Letos jsem už byla zkušená a do práce jsem šla po několika dnech odpočinku. Tedy…odpočinku…jak se to vezme. To jsem musela uklízet, vařit, prát, žehlit, zvířátkům se věnovat, na procházku s panem Zajícem a Besinkou chodit, ale nemusela jsem vstávat v půl šestý a nemusela jsem viset na tyči v dopravním prostředku.

Každá sranda jednou končí a mě čekal v pondělí návrat do kanceláře. Manžel mi v neděli prozradil, že musí navštívit paní zubní doktorku, a že mě do práce vezme autem. Považte, nebudu se muset trmácet temnou nocí narvaným autobusem, povezu se osobním vozem!

  „Vyjedeme ve čtvrt na sedm,“ upozornil mě manžel.

Vstala jsem jako obvykle v půl šesté – na rozdíl od loňského roku jsem nezaspala. Pan Zajíc vstal dřív, protože je zodpovědný a musí se taky holit na bradě, což já nemusím. Jenže když on vstane dřív, je zde problém. Problém se týká našeho vztahu k žaluziím. Já je vytahuju, až když jsem plnohodnotně oděná, kdežto manžel je vytahuje okamžitě po vypotácení z postele. Takže když já vylezu později, jsou žaluzie vytažené, leč já neoblečená. Taky žaluzie v naší pidi koupelničce, co se nachází v přízemí a okno má do ulice, jsou vytažené. Když si toho všimnu, znovu je zatáhnu. Když ne, mají sousedi a kolemjdoucí podívanou, kterou jim nezávidím.

V pondělí byly vytažené a já jen podotkla na adresu manželovu, ať je příště nechá dole, aby sousedi neměli újmu. To jsem si dovolila dost. Nato manžel opáčil, ať se vzpamatuju a koukám makat, protože on odjíždí během několika vteřin. Byla jsem oblečená, tak jsem popadla tašku se svačinou, abych v té práci hned první den nestrádala, a taky knížky na vrácení do knihovny, když jedu autem a ne sockou, kabelku a mazala jsem k vratům. Výjezd byl přesně v šest patnáct.

Cesta nebyla romantická. Byla…no, měla jsem jet tím autobusem, vám povím. Vyjeli jsme sice včas, ale takových bylo! Jelikož manžel neposlouchá zelenou vlnu nebo jak se to jmenuje, jeli jsme tam, kam jsme jet neměli. Řeknu vám to takhle: před Pavlákem jsme byli v devět! Normálně jedeme z místa A – náš baráček, do místa B – Kavčí hory, tak pětadvacet minut. Kalamita na všech frontách a na Pavláku ta největší. Prasklo tam potrubí. V našem autě se dalo napětí krájet. Udělala jsem jedinou rozumnou věc; auto jsem opustila a vydala se na metro. Cestou jsem trochu pofňukávala, ale těšilo mě, že jsem nejspíš v lázních zhubla, protože mi byly trochu volné kalhoty.

V práci byl klid a mír a nikdo se nezlobil, že jdu hned první den do práce pozdě. V poště jsem nalezla kromě stovek rozličných mailů i jeden od šéfa, co mě hodil do klidu. Vánoční večírek bude! Všechno je v pořádku. Teda až na jednu maličkost; jak na mě manžel houknul, že za pár vteřin odjíždí, nějak jsem nedotáhla svůj outfit. Kalhoty mi nebyly volné následkem úbytku hmotnosti, nene. Neměla jsem je zapnutý a pásek taky ne, ten za mnou vlál a je záhadou, že jsem ho neztratila…zítra, přátelé, jedu sockou, a pak bude teprve všechno v pořádku. Jo, a pokud půjdete ráno kolem našeho domu, mrkněte se, jak jsou na tom žaluzie.