Jste frustrovaní? Kopněte si do ČT!

Jo, to je stopro, to si ulevíte a nic se nestane. Klidně můžete praktikovat denně a hlavně tady na blogu. Čtenost i karma dosáhnou do blogerského nebe...

...rázem se ocitnete mezi nejčtenějšími, takže to máte hned dvě mouchy jednou ranou. Frustrace poleví a ještě naleznete spoustu čtenářů stejného ražení.

Hned na začátku musím zdůraznit, že v matičce televizi pracuji, a to drahně let. Mám k té značce, přiznám se, vztah vesměs kladný.

Prošla jsem různými profesemi – coby výtvarnice jsem malovala kulisy a spolutvořila tak vizuální stránku televizních pořadů, po revoluci jsem přešla do zpravodajství jako grafik, a štětce a barvy vyměnila za počítač. No a pak jsem se před pár lety ocitla zpátky ve scénice, ne jako výtvarnice, ale jako úřednice. To byl jeden z mála momentů, kdy jsem se na svou televizi trochu naštvala; to když mi zrušila v rámci rekonstrukce místo a já se stala z tvůrčí pracovnice kancelářskou myší. Nicméně všechno zlé je k něčemu dobré a mně se moje nynější práce líbí. Je to výzva, zvládnout všechny kancelářské úkony na mě kladené, a zvládnout je poctivě a se ctí.

Proto vstupuji na blogerský tenký led a píšu svůj možná ne zrovna objektivní názor. Mám ČT ráda. Její dětský kanál mě jako výtvarnici nadchnul a nejen mě, ale i ve světě jsou znělky a předěly a vůbec celá grafická stránka tohoto kanálu velmi ceněny.

Cokoliv se ve světě uděje za malér, sleduji na ČT24. Hysterické komerční zpravodajství, lačnící po krvi mi nevyhovuje. Nutno podotknout, že ne všechny reportáže mi na naší televizi sedí, taky bych radši viděla víc starších a zkušenějších redaktorů, mám výhrady k češtině a někdy ke grafické stránce. Ale nikdo není dokonalý a já tvrdím, že lepší zpravodajství na našich kanálech nenajdu.

Natáčené seriály a televizní filmy se mi líbí tak…napůl. Rapl mi přijde srandovní se svým stylem ala drsná severská detektivka v české kotlině, Mattoni mě nadchl. Takže asi tak. Za vším ovšem jako starý televizní pracovník vidím velký kus dřiny, obětavost všech, co díla tvoř. Problém největší vidím ve scénářích. Dobrý scénář je prostě základ. Lapidárně lze říct, že když se mi to nelíbí, tak se nekoukám. Knížka je stejně nejlepší.

Televizní tvůrci jsou lidi stejně jako diváci. Kdo nedělá chybu, ať hodí kamenem, a to není podle mě nikdo. Je snadné kritizovat a psát posměšné blogy, když se to dnes smí. Zapomínáme, že byly doby, kdy se nesmělo nic, jen držet hubu a krok.

Článek jsem napsala po přečtení blogu Martina Brauna „Chcete propadnout depresím? Sledujte ČT“. I já jsem mu, bohužel, zvedla čtenost. Jeho kritika je dle mého soudu opravdu známkou frustrace a já si pustila znělku letošní Zlaté Prahy, viz zde:

http://www.ceskatelevize.cz/specialy/zlatapraha/cs/2016/video/98-oficialni-upoutavka-53-rocniku-festivalu/

Mně se líbí. Jako výtvarnici, zpěvačce i jako divačce. Deprese by mi působily zcela jiné věci než je koukání na televizi, naštěstí pro mě k nim nemám sklon.