Učení nepadají z nebe, to ví každej trouba

I já jsem to věděla, proto mě nijak nezaskočilo, když jsem u zrození dvou mých potomků měla pokaždé početný okruh diváctva.

Terezka se narodila o prázdninách. Měla jsem za sebou krkolomnou výpravu do hlubokých a hlavně strmých hvozdů, kam mě vytáhli moji milovaní rodiče. Jeli jsme na houby, protože tatínek říkal, že mi udělá čerstvý lesní vzduch dobře, a tatínek tomu rozuměl, byv lékařem. Přenášela jsem už týden a tehdy jsem na rozdíl od rodičů nenašla prakticky žádnou houbu, protože jsem musela neustále vyrovnávat rovnováhu, abych se nepřekulila a neskončila v hluboké rokli. Taky sehnutí se k houbě bylo prakticky vyloučené. Není proto divu, že jsem byla zcela zdecimovaná a že mi praskla voda. Tedy ne v lese, ale až v noci doma.

Bydleli jsme v nemocnici, takže jsem se odebrala do porodnice po svých a za sebou nechávala mokrou cestičku. Na porodním byla jen sestra a já. Pan doktor nebyl přítomen, bydlel od nemocnice pár kroků, a když se nic nedělo, dlel ve své posteli. Po několika hodinách mi připadlo, že jsem sama nejen na porodním sále, ale na celém širém světě. Sestra se na mě občas přišla podívat, zkontrolovala otvor a podotkla, že určitě vydržím do rána, až se pan primář dostaví. Byla jsem utahaná jako kotě z toho pochodování a navíc jsem musela zvedat telefon. Tatínek třikrát volal, jestli je už něco na světě.

Úderem šesté porodní oddělení ožilo. Dostavil se pan primář i pan doktor, denní sestry a taky hejno mediků. Ano, byly prázdniny a medici dleli v nemocnici na stáži. Všichni rozesmátí, odpočinutí po víkendu, a to mi teda moc nepřidalo. Normálně jsem jim záviděla.

Pan primář si zamnul ruce a prohlásil, že se na to tedy mrkne. Mrknul a medici taky. Bylo mi to fuk, hlavně jsem to chtěla mít za sebou. Pan primář s panem doktorem čekali na kontrakce, opírali se mi o kolena, vykládali si o úspěšném víkendu a medici mi koukali do útrob.  Potomek se snažil, ale já jsem mu to kazila. Vždycky když šlo do finále, upadla jsem do mdlob. Probralo mě plácání mokrou utěrkou po hlavě. Vypadalo to na dlouhé dopoledne. Nakonec pan primář rezignoval a rozhodl se zakročit. Moje Terezka byla na svět vytažená kleštěmi. Když jsem se trochu probrala, spatřila jsem konsternované mediky, jak se mátožně opírají o zeď a jsou lehce zelení. Jeden z nich se sesunul k zemi a jiný prohlásil, že si to s tou gynekologií ještě promyslí.

Můj mladší potomek Jakub se pro změnu narodil začátkem března místo plánovaného konce dubna. To jsem totiž s kamarádkami slavila MDŽ a už to bylo. Do porodnice jsem jela sama, ale na rozdíl od malé venkovské porodnice bylo u Apolináře rušno. To byl jinej cvrkot! Nejen spousta rodiček, ale i personálu a taky, jak jsem záhy zjistila, i třída budoucích sestřiček. Jedna z nich dostala důležitý úkol oholit mě. Bylo to dost utrpení, tehdy ještě nebyla móda jako dnes a navíc budoucí sestřička vyfasovala zatraceně tupou žiletku. Taky měla značnou trému, ale slušné vychování. Pokaždé, když mě řízla, tak se mi omluvila. Další dostala úkol ještě důležitější – klystýr. No…fakt to bylo něco, hlavně tam nebyly u záchodů dveře. Nakonec mě další adeptka odvedla do sprchy a následně do sálu, a tam mi pomohla vylézt na stůl. Mezi kontrakcemi jsem sledovala cvrkot. Leželo nás takhle svorně vedle sebe pět.

 Sestra, jež měla dozor nad studentkami, přišla zkontrolovat, jak si její svěřenky vedly.

  „Kdo tohle holil?“ zírala mi na pořezanou kůži. „To máte za pět! A přeholit!“ zapsala si pětku do zápisníku a šla k vedlejšímu stolu.

Studentka se mě s omluvami jala přeholovat. Údajně tam nechala ostrůvky, které bylo nutno odstranit. Tak nějak si představuji očistec; ležíte, nesmíte se hnout a někdo zcela nezodpovědný vám holí citlivá místa pořád dokola a zblízka pak zkoumá své dílo.

  „Stačí!“ instruktorka se zjevila za zády roztřesené studentky. „Máte trojku. To za ty řezné rány.“

Studentka mi účastně otřela zpocené čelo a sobě taky. U mého stolu se pak vystřídaly všechny ostatní a naslouchaly pomocí jakéhosi zařízení, které mi zabořily do břicha, ozvy miminka.  Naštěstí se dostavila paní doktorka a všechny odehnala s tím, že tohle je předčasný porod a je třeba větší obezřetnosti. No a za chvíli se vyklubal dvoukilový Jakoubek. Tentokrát to byla jiná jízda; šlo to jako po másle, jen ho chudinku museli dát dopéct do inkubátoru. Pak přišlo velké finále! Sešití nástřihu…studentka, co mě holila, vyfasovala jehlu a nit. Instruktorka dohlížela. Byla to zdlouhavá práce. Skoro jako když látáte ponožky a v životě jste to nedělali.

  „No vám to teda jde jak psovi pastva,“ projevila instruktorka nespokojenost, čímž rozhodně ke kvalitě výkonu nepřispěla. „Máte tupou jehlu!“ To jsem taky cítila. Zatracené cítila.

  „Tak já si vezmu jinou,“ nabídla se studentka, ale instruktorka to rázně odmítla s tím, že to už má dodělat tím kopytem.

 Zde musím na závěr dodat, že žádná budoucí sestřička během mého druhého porodu nezezelenala ani neomdlela, a všechny se evidentně těšily na své budoucí povolání. I ta moje holička a švadlenka. Co dostala za známku za šití nevím, ale asi to taky nebyla žádná sláva.