Když porod, tak jedině doma!

Ano, moji milí, po včerejšku si pevně stojím za tímto průkopnickým heslem a hrdě se k němu hlásím! Změnila jsem radikálně názor a nestydím se za to.

Jak zajisté mnozí z vás vědí, náš Mour si přivedl domů Mindu, tajemnou cizinku přímo z Ameriky. Ze státu Maine. Mainskou mývalí kočku. Trvalo několik týdnů, než si Minda na nás zvykla, ale jen co se přesvědčila, že jsme slušná rodina, její přítulnost neznala hranic. Mour se mazlí, ale kam se hrabe na Mindu! S velkou radostí ji denně češeme a z chudinky se vyloupla v krátké době opravdová kočičí princezna.

S grácií sobě vlastní nosila bříško plné Mourových potomků a jak šel čas, naše nervozita stoupala. Ani já, ani můj muž jsme nikdy u kočičího porodu nebyli, a tak nezbývalo než internetové samostudium a víra v mocnou přírodu.

Včera ráno jsem pojala podezření, že čas příchodu malých mourečků a mindiček se blíží. Minda nedojedla snídani a vypadala zamyšleně. S těžkým srdcem jsme zamyšlenou Mindu opustili a odjeli do zaměstnání vydělávat potřebné finance na nepřeberné množství kočičí i psí potravy. Oba s manželem jsme měli odpolední směnu, ale já se rozhodla prchnout předčasně, což mi umožnili ochotní kolegové, čímž jim tímto srdečně děkuji, neboť moje tušení bylo oprávněné.

V půl deváté večer jsem dorazila domů a přede dveřmi jsem našla Mindičku  s ustrašeným výrazem a s evidentními kontrakcemi. Obě jsme si vyhrnuly rukávy a začaly se chystat na příchod malých koťat. Minda usoudila, že dosud preferovaný pelíšek v dřevníku neskýtá potřebný komfort a rozhodla se pro porod v domě, což jsem jí plně schválila. Vybrala si obývák, sedačku, kde s námi  trávila mnohé šťastné chvíle. Mindička mě nutně potřebovala u sebe, abych jí hladila hlavičku a bříško a ujišťovala ji, že to spolu zvládneme. Když jsem odběhla na záchod, ztěžka seskočila a vydala se za mnou. Seděla přede dveřmi a vyčítavě hleděla na kliku. Když jsem chystala ručníky a nůžky a bedýnku na budoucí miminka, Mindička zoufale chodila za mnou. Spolu jsme taky prostudovaly pokyny na internetu, ale některé věci nám nebyly jasné. Nikde jsem se nedočetla, jak dlouho vlastně trvá ta první fáze, kdy jsou jen kontrakce a kotě nikde. Mně se tedy tahle fáze zdála nekonečná a radši jsem si našla stránky veterinární pohotovosti non stop. Před Mindou jsem to ale tajila, aby se nepolekala.

Kolem jedenácté hodiny se Minda rozhodla najít si lepší místo pro svoje potomstvo. Přiměl ji k tomu hlučný návrat Moura, jenž se přiřítil z temné noci a dožadoval se okamžitě večeře. Netušil, chudák, že vpadl do situace krajně napjaté a Minda mu tedy dala co proto. Ještěže nerozumím kočičímu jazyku, ale jedno vím: vzduchem létala ostrá slova a Mour se dal na ústup. Radši si vzal večeři na zahradu.Minda se rozhodla, že svoje potomstvo vyklopí v ložnici. V posteli. Jelikož jsem byla poučena z internetu, že se přání kočky má respektovat, přesunula jsem se s bedýnkou a ručníky nahoru. Minda se z posledních sil vydrápala na postel a za chvíli už vykukovala malá jitrnička. Tak to aspoň vypadalo. Jitrnička na provázku. Já jsem správně tušila, že je to malé kočičí miminko, ale Minda se lekla. Nevěřícně zírala na tu podivnou věc, co ji celý den tak trápila. Veškerou práci nechala na mně. A tak jsem poprvé v životě sundávala z malinkého tvorečka futrálek, poskytla umělé dýchání a uslyšela první kníknutí. Taky jsem ustřihla pupeční šňůrku a koťátko vysušila. Prostě domácí porodní asistentka. První koťátko bylo celá maminka. Minda vyčerpaně odpočívala. Další kotě se dralo na svět zadečkem. Bohužel, tenhle malý tvoreček svou maminku strašně potrápil a Minda poprvé křičela. Kotě nešlo ven. Pomáhala jsem, ale trvalo to skoro půl hodiny. Koťátko se narodilo mrtvé.

Další kotě vyklouzlo jako po másle a Minda pochopila, že se o něj musí postarat. Nakonec se na svět prodralo ještě jedno. Máme tedy jedno koťátko celá maminka a dvě jakoby Mourovi z oka vypadly. Celé to klubání na svět trvalo do půl čtvrté ráno. Manžel přijel z práce v půl třetí a přišel zrovna k vyklubání poslední jitrničky.

Minda a její tři dětičky se uvelebily v bedně u mé postele a od té doby se pod stropem naší ložnice klene duha. Koťata jsou přicucnutá k cecíkům a Minda se odmítá od nich hnout. Krásně je  umyla a načesala, takže je patrné, že budou mít všechna tři dlouhou srst po své krásné mamince.

Nikdy, nikdy nezapomenu na ten okamžik, kdy z naší milované Mindy vykouklo první koťátko a  já se o ně postarala. A nikdy  nezapomenu, jak mi naše kočka důvěřovala a jak po celou tu dobu předla. Kromě toho strašného křiku při narození mrtvého děťátka, který trval naštěstí jen krátce, celou dobu předla. Uklidňovalo to její miminka i mě.

A pokud bude někdo tvrdit, že kočky rodí lehce, tak mu budu oponovat. Zvlášť ty mladé a drobné, jako je ta naše, si prožijí svoje. A já vám něco povím. Máme ty nejkrásnější koťata na celém světě!  A všechna se narodila v naší posteli.

Já a Minda vzkazujeme všem kočkám: Porod jedině doma a pokud možno v páníčkově posteli!

Poznámka na závěr: na internetu je jedna záhadná věta: Po osušení a ošetření kotěte určíme pohlaví. No. Nenapsali ale, jak to pohlaví určíme, když nemáme mikroskop. Takže jsem určení pohlaví odložila a tudíž nemůžu informovat o poměru koček a kocourů v naší domácnosti.

psáno pro BBlidovky