Prázdniny jeden velký mejdan, aneb Vzpomínky mladšího sourozence

Kolem mé starší sestry se motala příliš velká spousta kluků. Tedy tak to  aspoň mně, třináctileté mladší sestře, kolem níž se nemotal kluk žádný, připadalo. Považovala jsem to za velmi nespravedlivé.

Starší sestřička úspěšně absolvovala první ročník na brněnské JAMU a byla zase o krok blíž stát se slavnou a obdivovanou herečkou.

O prázdninách jsem s rodiči odjela do Bulharska a Lenička zůstala sama. Tedy tak doufali rodiče. Rodiče ovšem netušili, že ten byt v prvním patře v našem domě, co byl už nějakou dobu prázdný, bude sloužit přes prázdniny jako ubytovna pro šest studentů medicíny, co byli  v naší nemocnici na praxi…studenti se nastěhovali hned druhý den po našem odjezdu na dovolenou. No, dovedete si představit, jak se to asi mohlo vyvíjet: v prvním patře šest mediků, v patře druhém pak moje sestra Lenka.

Z Bulharska jsme se vraceli zničeni třítýdenní konzumací leča a mletého skopového. Já si navíc na památku vezla puchýře a nehynoucí zážitky, při nichž jsem měla dva věrné společníky: úpal a úžeh.

„Uff, ovečko,“ svěřil se mamince tatínek, „to se teda fakt těším na pořádnou domácí stravu a na studený pivo!“

Otevřeli jsme dveře a ihned jsme pojali podezření. Jak jsme odjeli, tak to zůstalo a sestra, zdá se, nebyla vůbec doma! Prošli jsme bytem a opravili si první dojem. Sestra zde možná nebyla, zato však zřejmě tlupa nájezdníků! Lednička zela prázdnotou, regály ve špajzu taky a letmý pohled do kredence odhalil hroznou skutečnost, že chybí i valná většina nádobí.

„Kde je Lenka?“ ptali se po právu rodiče a vyslali mě na okružní cestu domem. Stačilo chvíli stát na chodbě a hned bylo vše jasné. V prvním patře byl mejdan a jak se ukázalo, byl to tři týdny nekončící mejdan. Sestra pak byla ozdobou toho večírku.

Strčila jsem do dveří a všem zúčastněným sdělila, že jsme se vrátili z toho Bulharska, a že by byl žádoucí sestřin návrat do rodného hnízda. Lenka mírně zbledla, sebrala ze sporáku velký hrnec a se slovy: „Kluci, budete si muset dneska uvařit sami,“ se odebrala do jámy lvové o patro výš.

„Ahoj mami, ahoj tati, koukejte, co jsem vám uvařila na přivítanou!“ Sestra předvedla perfektní etudu vzorné dcerušky. Její profesoři z JAMU by měli radost, ne tak rodiče. Koukali na Lenku, oděnou ve velmi subtilní šatičky vlastní výroby. Šatičky měly dohromady několik centimetrů čtverečních. Byly to dva malinké obdélníčky, po stranách sešité několika ledabylými stehy a na ramenou spojené umělohmotnými kroužky, co se tehdy nosily jako náramky. Jeden červený, druhý žlutý. Takové koktejlky. Velmi odvážný model, jednoduchý na výrobu a cenově dostupný. Maminka správně identifikovala dva šátečky, co je nosila kolem krku, aby byla šik.

Z šatů naše zraky sklouzly na hrnec, který sestra postavila na stůl a upejpavě nám nabízela obsah. „Dejte si, je to lečo, sice jsem ho vařila už předevčírem, ale určitě je moc dobrý!“

„Kristepane, tři týjdny v Bulharsku lečo a teď zase!“ hřímal tatínek.

„No dovolte, kluci povídali, že se mi povedlo a to jsem ho vařila poprvé v životě“ ohradila se sestra.

„Kluci? Jací kluci?“

„No přece těch šest mediků, co bydlej o patro níž!“ přispěchala jsem s vysvětlením a o rodiče se pokoušel infarkt.

Tatínka mohlo uklidnit jen studené pivo, to ale, jako naschvál, nebylo. Nebyl ani otvírák, ani sklenice. Museli jsme se spokojit s čajem a chlebem se sádlem.

Další dny byly jeden jako druhý. Maminka pořád něco hledala a já pro to běhala o patro níž. Dokonce chyběla i žehlička a prkno, což nás všechny udivilo, protože to vypadalo, že studenti medicíny i s naší Leničkou trávili dny vším, jen ne žehlením.

Sotva se běh naší domácnosti trochu stabilizoval a medici odjeli, zazvonil kdosi u našich dveří. Rodičům neměl být dopřán zasloužilý klid po náročné dovolené a ještě náročnějším návratu domů.

Rodiče zrovna relaxovali – tatínek ležel na gauči a studoval odbornou literaturu, a maminka seděla u stolu, četla si detektivku a pila kafe. Otevřít jsem šla já. No a za dveřmi stáli čtyři mladíci velmi světáckého vzezření.

„Ahoj, máš doma ségru?“ dotazovali se. Rodiče vedle v pokoji zbystřili. Měli po klidu. Ukázalo se, že jsou to Lenčini spolužáci z JAMU a vandrujíce po krajinách českých, zavítali i do našich končin. Pobyli čtyři dny a lednice dostala zabrat…zde musím prozradit, že mezi těmi mladými gentlemany byl i Bolek Polívka.

Prázdniny utekly jako voda mně i sestře, ne tak rodičům. Ti si oddechli až se začátkem dalšího roku studií naší Leničky. Když si sestra balila na cestu do Brna, rodiče se odebrali na procházku, aby byli ušetřeni  tristního pohledu na odvážné modely naší budoucí hvězdy. Zato já proces balení sledovala s otevřenou pusou a velkou závistí. Nejvíc mi učarovala puntíkovaná podprsenka s černou krajkou a doufala jsem, že ji sestra příště zapomene přibalit. Třeba bych ji mohla schovat, napadlo mě. Sice by mi byla k ničemu, ale uznejte; fantazie se má podporovat a já si představovala, že kdybych tu podprsenku nosila, tak by mi ty prsa samy dorostly…

No a jeden z těch mediků se k nám po studiích vrátil a postupem času se z něj stal primář gynekologie (jak jinak) a po revoluci pak  ředitel celé nemocnice!

psáno pro BBlidovky