Můj tatínek a maminka nebyli žádní sportovci. S nimi jsem na hory nikdy nejela, což mi ovšem nikterak nevadilo. Za naším domem byly totiž kopce, jež se mi tehdy zdály pořádně vysoké, ovšem dnes vím, že to jsou jen velmi mírné svahy. A tam jsme trávili v zimě mnohé chvíle, tedy pokud napadl sníh, to dá rozum. Nejdřív na sáňkách a později na lyžích. Nejdřív jsme si museli poctivě ušlapat svah. Úplně nejdřív jsme se na ten svah doplahočili, což by dnešní děti zcela vyřídilo, natož potom to šlapání sněhu. Lyžovali jsme přes den, kvečeru jsme popadli brusle a šup na kluziště na druhém konci města, nebo na hřiště polité vodou kousek od našeho domu.
Na hory jsme jeli se školou. V osmé třídě a pak ve druhém ročníku gymplu.
Týdenní lyžařský výcvik v osmičce mám mírně řečeno v mlze, protože jsem měla po celou dobu průjem. Ten mě přepadl už ráno před cestou na hory. Když nás autobus vyklopil zhruba tři kilometry od cíle, a my to museli vyšlapat s lyžemi a batohy pěkně po svých, moje jediná myšlenka byla se nepo... no, stihla jsem to, ovšem dodnes cítím tu bouři v útrobách a studený pot na čele.
Chata v horách kdesi ve Strážném byla z dnešního pohledu neobyvatelná. Vařila nám naše učitelka češtiny, tekla jen studená voda a na záchodech prasklo potrubí, takže kdo tam šel, musel si půjčit holínky pana správce. Jak učitelka vařila, vám nepovím, protože jsem celý týden jedla jen suché rohlíky. Všichni si mysleli, že jsem rozmazlená a nic mi nechutná, protože jsem svoje střevní potíže tajila. Styděla jsem se. Jak jsem to mohla vydržet, to dodnes nechápu, protože jsem absolvovala celý výcvik včetně celodenního výletu na běžkách. První jídlo jsem pozřela až doma.
Ve druhém ročníku jsme jeli do většího luxusu. Už nám vařila kuchařka a v chatě se i topilo. Jediným, ale velmi podstatným nedostatkem bylo ubytování. Holky zvlášť a kluci zvlášť. Sice jsme se snažili v noci o kontakt, ale zákeřní profesoři byli bdělí. Kluci bydleli v malé chatě asi kilometr od nás a jakkoliv jsme dělali všechno možné, veškeré snahy přišly vniveč.
Zastesklo se mi po sněhu. Vyrazila jsem za ním do Špindlerova Mlýna a dobře jsem udělala. Tři dny svítilo sluníčko, sněhu bylo víc než dost, prostě paráda. Nemusela jsem s sebou tahat lyže, protože už dávno nelyžuji, můj malý kufr má kolečka a cíl třídenního pobytu není od autobusového nádraží daleko.
Hotel Montana je po všech stránkách příjemný. Ušla jsem velký kus cesty od osmé třídy, co se týče ubytování v horách.
Ceny ve Špindlu jsou vysoké. Naštěstí jsem měla polopenzi, tak jsem si mohla dovolit v kavárně pustit tlustý chlup za kafe, palačinku nebo svařák. A kdybych nepracovala, rozhodně bych na horský pobyt coby rentiérka neměla. Jestli budu pilně pracovat i letos, pojedu se mrknout na hory i příští zimu.
Abyste i vy měli něco z letošní zimy, zde jsou fotky ze Špindlu a jeho okolí.
Tyhle dvě fotky jsou z hotelové kavárny, kde jsem čekala, až udeří 14. hodina. Podmínky v hotelu jsou nekompromisní. Přijela jsem o hodinu dřív, a kdybych chtěla jít do pokoje před 14. hodinou, stálo by to pět stovek.
Doma na mě čekal můj Finn.
