Minulý týden jsme s divadlem vyrazili šířit kulturu do míst hodně vzdálených od naší domovské scény v (skoro) srdci Prahy. Zájezdy s divadlem jsou samy o sobě dobrodružné, protože nikdy nevíte, do čeho jedete. Nemáte prověřené zázemí, a co divadlo, to originál.
Já na svých bedrech nesu velkou zodpovědnost. Rekvizity a kostýmy musejí být zabalené všechny, nic nesmí chybět. Tentokrát jsme jeli do dvou měst daleko na Moravu. S sebou jsem si navíc vezla nepříjemnou rýmu a kašel, nezpůsobenou ani tak virózou, jako silnou alergií. Moje alergie si moc nerozumí s prachem a kdoví čím ještě. Prachu je v divadle jako v dole. Na ten divadelní prach jsem si jakž takž zvykla, jenže v našem domě začala rekonstrukce vnitřních prostor, a to byste nevěřili, co takové škrábání zdí a vybourávání staré dlažby a obkladů učiní s alergikem. Když je doškrábáno a dobouráno, není ještě všemu konec. Zdi se penetrují sajrajtem, a to jsou v pozoru nejen moje dýchací cesty, ale i žaludek.
Uprostřed těch stavebních prací jsem odjela s divadlem v pondělí, a vrátila se ve středu. Ledva jsem odložila kabát, objevil se pán, co sepisuje jednou za rok spotřebu vody a topení. Musel se chudák po domě pohybovat za velmi ztížených podmínek, ale to nebylo nic proti tomu, jak se v pátek po domě pohybovala paní, co sepisuje spotřebu plynu! Když na mě zazvonila a já otevřela, naskytl se mi pohled na čerstvě (!) vybetonovanou podestu, a to nejen v mém patře, ale v celém domě. Paní stála na schodech a obě jsme vymýšlely, jak bez úhony vstoupí ke mně do bytu. Paní byla naštěstí mladá a šikovná. Otevřela jsem dveře dokořán, ona se odrazila a hup! Chytila jsem ji na svém prahu. Jak se pohybovala v ostatních patrech, nemůžu bohužel informovat, můžu jen doufat, že to zvládla stejně jako u mě. Dost se ovšem naskákala.
Pátek, volební den, a já jsem měla přede dveřmi bytu čerstvý beton! Naštěstí na schodišti brousil zdi mladík, který mi ochotně poskytl pomoc a na schodech mě chytil. Přeskočila jsem bez úhony. Do volební místnosti jsem vstoupila sice zaprášená, leč bez betonu na botách.
Nazpátek jsem to zvládla i bez mladíka. Nejvíc práce mi při manipulaci nad čerstvým betonem dalo zamykání při odchodu a odemknutí při příchodu, kdy jsem musela natáhnout ruku za hranici svých možností a pod hrozbou vymknutí ramene.
Nepřekonatelná překážka se ukázala býti překonatelnou. Pak už zbývalo čekat na výsledek voleb a na zatvrdnutí betonu. Oboje dopadlo dobře. Jo a s divadlem jsme taky měli velký úspěch.
Byl to bezva týden. Pokud se někomu může zdát, že to s tím dobrodružným životem trochu přeháním, má možná pravdu, že není dobrodružný. Já si ale myslím, že stačí jen chtít a dobrodružství si vás najde.
Finn má rekonstrukci i volby na háku
