Co nevíte o České televizi aneb Tajnosti rekvizitárny (2. pokračování)
a to už je nějakýho pomalovnýho pozadí za takovou dobu!
Točilo se čím dál víc a naše pozaďářské řady bylo nutno rozšířit. Přišel mezi nás Ivouch.
Jedno dopoledne jsme s Jiřinou malovaly nějaké cedule a popíjely k tomu naši oblíbenou značku vína. Do dveří vstoupil mladík, náš nový mladý kolega. Ivouch.
Okamžitě jsem mezi hromadami barev a štětců vylovila skleničku od hořčice, co se zdála být relativně čistá. Nalila jsem a podala Ivouchovi. Ten se mrknul na láhev a pronesl legendární větu:
„Dík, ale já piju pouze kvalitní alkohol.“
„Co máš prosím tě proti dvěma chlapům?“ divila se Jiřina.
„Müller Thurgau? Nikdy! A ze sklenice od hořčice, navíc nepříliš čisté? Nikdy v životě!“
„No aspoň zbyde víc na nás,“ Jiřina si vzala ode mě sklenici a kopla ji do sebe.
Jinak byl Ivouch sympaťák. Jen holt nepil s námi naše víno a vlastně nepil vůbec, protože na kvalitní alkohol neměl dostatek peněz. Navíc nám ho za dva měsíce odvlekli na vojnu.
Dva roky utekly a Ivouch zocelený vojenskou službou se nám vrátil. Co čert nechtěl, situace byla stejná jako před vojnou. Zase jsme malovaly cedule a zase jsme popíjely víno.
„Holky moje, tak jsem tady!“
Objaly jsme Ivoucha, ale nikterak nás nenapadlo mu nabídnout naše nekvalitní víno.
„Holky, co je? To mi nedáte na přivítanou ani skleničku?“
„My ale máme zase jen ty dva chlapy, a to ty přece nepiješ.“
„Já a nepiju? Jak jste na to přišly? Já piju všecko!“
Ivouch si sám vyhrabal sklenici, vyhodil z ní štětce, sáhl po lahvi a bohatě si nalil. Vojna ho naučila.
Občas jsme byli nuceni pokořit se, zapomenout na hrdost a sloužit režimu. Ano, přiznávám, že jsem i já napsala několik transparentů typu SE SOVĚTSKÝM ČASEM NA VĚČNÉ ČASY A NIKDY JINAK. To jsme se vždycky přiopili před i po výkonu. Když jsem protestovala, dostala jsem jednoznačnou odpověď od vedoucího výtvarného oddělení, abych si hledala jiné zaměstnání. Výhodu to jednu mělo. Nemuseli jsme do prvomájového průvodu.
Jen jednou jsem psala transparenty s radostí. Po revoluci do filmu Tankový prapor. Když se na něj budete dívat, všechny ty strašlivý nápisy, Fučíkův odznak, hesla a agitační plakáty jsou prosím moje dílo.
Moji kolegové byli a jsou sami velmi dobří malíři a grafici. Všichni jsme malovali svoje věci, ale bylo nám to celkem houby platné, jelikož jsme nebyli ve Svazu umělců. Neměli jsme Akademii ani UMPRUM.
Občas moje výtvarné schopnosti využili architekti. Například v několika dílech pořadu Zajíc v pytli (podobnost jména čistě náhodná - tehdy jsem ještě nebyla paní Zajícovou) visely v dekoraci moje věci. Taky jsem dobyla svět šoubyznysu, tedy v rámci socialistických možností! Karel Gott točil vánoční album a na Můstku se postavil vánoční trh jako vystřižený z kapitalistické reklamy. V jednom stánku se jako prodávaly obrázky, a ty byly moje. Gott při zpěvu šel po trhu, zastavil se u stánku, prohlížel si obrázky, jeden vzal do ruky a zálibně si ho prohlížel! Na detail! Točilo se to celý den a já celý den musela obrázky střežit. Ten trh vypadal krásně a lidi v našem socialistickém marasmu nic takovýho nezažili. Jevili o moje díla enormní zájem. No a taky mě tam jistý pan režisér teda fest opil, jenže mu to bylo houby platný, protože se mi neudělalo volno a já se odpotácela domů místo někam do baru.
Pro sebe a hlavně pro svoje kamarády jsem malovala kromě velkých věcí i malé drobné obrázky buď na dřevěné kostky, nebo do keramických rámečků. Kostky mi dávali truhláři, rámečky jsem dostávala od kašérů. Platila jsem za jejich výrobu – jak jinak – těmi svými výtvory. Nejdřív jsem to všechno rozdávala, ale pak si je ode mě začali lidi kupovat, protože když je to dárek pro někoho jinýho, tak to přece musí zaplatit. Padesát kaček za obrázek. Po revoluci mi jedna z prvních galerií málem ruce utrhla a já se stala celkem žádanou dodavatelkou malých obrázků. I moji kolegové zúročili svoje umění a najednou jsme mohli nejen tvořit, ale i svobodně vystavovat a prodávat. Jenže já už měla nakročeno jinam.
V roce 1993 jsem opustila malírnu a vyměnila barvy a štětce za počítač. Z malířky pozadí jsem se stala grafikem ve zpravodajství.
Zde jsou zbytky nedomalovaných obrázků, které jsem našla v krabici.
zde předchozí související články:
https://zuzanazajicova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=689282
https://zuzanazajicova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=689675
Pokračování příště
Zuzana Zajícová
Já i vy máme štěstí
Vzpomínáte si na žebračky, držící v náručí zcela apatické miminko? Vyrojily se hned po revoluci 1989 a vydržely na pražských ulicích pár let.
Zuzana Zajícová
Jak jsem šla do pekla
...a to ještě ke všemu o Velikonocích. Navíc jsem se vrátila v čase, a to všechno dobrovolně. Někdy je to třeba...
Zuzana Zajícová
Do tepláků!
Jsem divná já, nebo jsou divní ti, co chodí po ulici v teplákách? Když jsem byla malá, patřily tepláky do výbavy prakticky každého dítka;
Zuzana Zajícová
Voní člověčinou….prokristapána! (Malé vědecké pojednání o jistých termínech)
Všichni jsme lidi. No a jeden každý z nás je člověk. V každém člověku pak je srdce a duše. V některých pak srdíčko a dušička. Jeden by nevěřil, co všechno se v nás najde. A ještě ke všemu voníme člověčinou.
Zuzana Zajícová
Spala jsem s Mozartem aneb Jak na Nový rok, tak po celý rok
Která z vás může říct, že spala s Mozartem? Hádám, že žádná! Mně se to povedlo, jen teda nevím, jestli bych to chtěla po zbytek roku.
Zuzana Zajícová
Nejlepší večírky jsou ty, na kterých jsem nejmladší a nejkrásnější
Konec roku je zasvěcen večírkům. Scházejí se příbuzní, kteří na sebe nemají jindy čas, a kamarádi, aby se radovali, že se spolu dožili konce roku.
Zuzana Zajícová
Odešel jeden z nás...
Zemřel Josef Prouza... bloger a kamarád... další jeho články si už nepřečteme... poslední napsal 30. listopadu...
Zuzana Zajícová
Před vánocemi to houstne
Pár let si říkám, že už mě ty vánoce vlastně ani nebaví. Že se na ně prostě vykašlu. Jenže něco jiného je říkat si, a něco úplně jiného je holá skutečnost.
Zuzana Zajícová
Jen takový blogerský povzdech
Závidím svým blogerským kolegům. Není to nic k chlubení, ale je to tak. Stydím se, ale to je asi tak všechno, co s tím můžu udělat.
Zuzana Zajícová
Zač je v Pardubicích perník aneb Sraz blogerů v San Piegu
Blog neslouží jen k psaní blogů, ale taky k seznámení a posléze k utvrzování kamarádství pravidelně dvakrát za rok
Zuzana Zajícová
Jak jsem se odvážila navštívit blešák
Jsou místa, která jsem nejen nikdy nenavštívila, ale navštívit ani nechci. Pokud se ovšem ve mně sem tam neprobudí moje potlačovaná dobrodružná povaha.
Zuzana Zajícová
Jak jsme bydleli na zámku
Konečně se mi splnil sen. Poznala jsem, jaké to je, bydlet na zámku, a já vám o tom podám pravdivou zprávu.
Zuzana Zajícová
Desatero slušného chování aneb Jak si nikdy neutrhnout ostudu
Ledva jsem počala rozum brát, naučila mě maminka, kterak se chovat ve společnosti, abych si neutrhla ostudu. Já vás nyní s maminčiným desaterem seznámím.
Zuzana Zajícová
Jak jsem se ocitla na krok od nebe...
... a se mnou i kamarádi, co s nimi zpívám ve smíšeném sboru Gaudium Praha. Je to nejlepší způsob, jak přivítat léto. Odjet tam, kde je to jen kousek, a jste v nebi.
Zuzana Zajícová
Co to pořád mají české celebrity s těmi důchody?
Každou chvíli na mě na internetu vykoukne stížnost ohledně výše důchodu. Tu Vondráčková, pak zase Žilková nebo Obermaierová...
Zuzana Zajícová
Podvazky, punčochy, punčocháče, a taky podprsenky
Být krásnou a žádoucí, to dá někdy po čertech práci. Když jsem byla malá, dost mě děsilo, že budu muset nosit punčochy a podprsenku. Zavánělo mi to středověkou mučírnou.
Zuzana Zajícová
Cucflek (pojednání, hodící se k pučícímu jaru)
Každý se s ním někdy setkal. Nebo skoro každý, abych byla objektivní. Možná jsou mezi námi tací, co ho nikdy nevlastnili a ani nevyrobili, a těch je mi líto.
Zuzana Zajícová
Jak jsme se srazili my, co spolu tady na blogu kamarádíme
Stalo se tradicí, že se dvakrát ročně sejdeme, protože nám prostor zde na blogu nestačí. Musíme všechno probrat in natura a ještě u toho probírání stihneme objevovat krásy naší rodné hroudy.
Zuzana Zajícová
Luxování a mytí nádobí je asexuální
Moudro, jež vypadlo z pusy herečky Terezy Brodské, mě donutilo k hlubokému zamyšlení, jak na tom vlastně jsem já, škopek nádobí, vysavač a sex.
Zuzana Zajícová
Volha a já
„Tys přece pracovala v televizi. Jak to tehdy bylo?“ zeptalo se mě v divadle pár mladých herců, když na obrazovkách běžela minisérie Volha.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 428
- Celková karma 30,67
- Průměrná čtenost 1261x
...že je Hodně mužských, málo chlapů (1. knížka), vím moc dobře. Jaké jsou Nezbytné pomůcky zralé ženy (2. knížka), taky vím, stejně tak vím, jak umí být Drsný život zralé ženy (3. knížka), ale pořád ještě Tančím u tyče (4. knížka) a můj život mi právě zpestřil Lotr (5. knížka)
Píšu i zde:
Profil uživatele | i60.cz