Vysvětlení, proč nesnáším estébáky, aneb Zpověď kronikářky

8. 11. 2018 9:40:10
Jsem obecní kronikářkou. Jsem jí od roku 2008, tedy rovných deset let. Jako kronikářka musím být nestranná, pohlížet na obyvatele naší obce stejně. Jako kronikářka.

Jenže já nejsem jen kronikářkou, jsem i jednou z obyvatel této vesnice, tohoto státu, této planety. A jako taková cítím, že je na čase leccos říct, leccos vysvětlit a leccos si přestat nechat líbit.

Vyrostla jsem na malém městě, kde můj táta působil jako lékař a maminka jako vychovatelka ve školní družině. Můj dědeček František Loubal– tátův otec – byl po 25. únoru 1948 odsouzen k tvrdému žaláři. Svůj trest si opykával v Jáchymově a v táboře nucených prací ve Všebořicích. Tam taky v prosinci 1950 zemřel ve věku 57 let. Příčina úmrtí neznámá...zavřeli ho komunisti za to, že byl před i po válce předsedou Zemského národního výboru v Brně, že byl Sokol, a že byl přítelem ministra Jaroslava Stránského, který emigroval. Největší prohřešek byl ten, že ministra Stránského neudal. Koncentrák přežil, komunistický lágr ne. Zbyl mi po něm Francouzský Řád čestné legie a smysl pro spravedlnost.

Táta v té době studoval medicínu. Musel z Brna odejít před studentskými čistkami do Olomouce, kde polo ilegálně dostudoval. Aby mohl odpromovat, upsal se na vojnu, kde vydržel půl roku a ze zdravotních důvodů byl propuštěn. Lékařskou praxi jako neurolog vykonával v Moravské Třebové, v malé nemocnici, kam se nikdo nehrnul. 23. prosince 1984 mu bylo 60 let a 1. ledna 1985 dostal výpověď. Oddělení mu zavřeli, a to bylo až do revoluce 1989 opuštěné, nikoho na jeho místo nenašli. Táta potom pracoval jako lékař v Domově důchodců a v LDN. Tam žádný soudruh pracovat nechtěl...

Měl na sebe nasazeného agenta StB – manžela jedné sestry na neurologii. To sice tušil, ale jistotu nabyl po roce 1989 v archivu StB v Pardubicích.

Moje o sedm let starší sestra Lenka vystudovala herectví. Byla přijatá na JAMU v roce 1967, kdy byla situace u nás dost uvolněná. Stala se členkou divadla v Hradci Králové. Jako jediná z divadla nepodepsala Antichartu. Zůstala sice členkou souboru, ale role nedostávala. Byl na ni nasazen agent StB a hrát začala až po roce 1989. O agentu věděla, sám se jí jednou ve slabé chvíli pod vlivem alkoholu přiznal.

Já jsem v roce 1970 dělala zkoušky na Střední uměleckou školu v Uherském Hradišti a byla jsem přijata. Po týdnu od přijetí přišel zákaz z Krajského úřadu v Hradci Králové studovat mimo město. Přijali mě na přírodovědné gymnázium v Moravské Třebové, kde byl nedostatek studentů.

Po maturitě jsem dělala zkoušky na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou. Dělala jsem je celkem pětkrát, až mi docent Hegar ukázal v mém kádrovém posudku – Studium vysoké školy nežádoucí.

Vystudovala jsem tříletý nástavbový obor na Školském ústavu umělecké výroby, jenž nespadal pod Ministerstvo školství, ale pod Ministerstvo kultury. Tam moje papíry naštěstí nedostali.

Po druhé maturitě jsem začala pracovat v ČST. Šest let externě, pak mě přijali. Ve výtvarném oddělení nás bylo cca padesát, z toho jen tři komunisti (pod svícnem tma).

S prvním manželem a malou dcerkou jsme bydleli v suterénní ubytovně. Manželovi bylo nabídnuto, že když vstoupí do strany, okamžitě dostane byt 3+1. Odmítl. Byt jsme si nakonec vybudovali – zdevastovaný domovnický byt 4. kategorie jsme přestavěli na byt kategorie 1. Já sama jsem byla několikrát předvolaná k výslechu. Odmítla jsem cokoliv podepsat, ani to, že jsem se dostavila. Dodnes nevím, co po mně chtěli a dodnes si pamatuju, jak jsem byla zpocená a rozklepaná. Výslech trval vždycky cca hodinu, vedl ho pokaždé stejný hajzl (promiňte mi ten výraz, ale je nejslušnější, co mě napadá.) Vždycky mi říkal, co všechno o mně vědí, včetně toho, že se mi dcera narodila pět měsíců po svatbě. Když jsem se zeptala, proč tam jsem, jen významně mlčel a koukal dál do papírů...

Naštěstí jsem se jim nehodila – o výsleších jsem vykládala na potkání. Jak jsem po revoluci zjistila, byla to nejlepší obrana, jakou jsem mohla použít.

Nikdo nemusel vstupovat do strany. A přece u nás byla početná stranická základna, i když ne všichni byli kovaní a prospěcháři. Byli i slušní straníci a já jich taky pár znám.

Po Listopadu 1989 jsme se dočkali svobody. Svobody psát, mluvit, studovat, cestovat. Moje obě děti vystudovaly vysoké školy, prestižní obory bez jakékoliv protekce, a to je pro mě velká satisfakce. Obě nejen vystudovaly, ale taky dělají práci, která je baví a která je naplňuje.

Můj vztah k bývalým i současným aktivním komunistům, členům StB a jejich přisluhovačům je nekompromisní. Proto těžce nesu situaci v naší vlasti. Předsedou vlády je bývalý člen KSČ a agent StB, majitel vydavatelství největších deníků, čelící obžalobě. Prezidentem je neurvalý hulvát, přisluhovač Ruska a návštěvník sjezdu KSČM. Politiku ovládá KSČM, ANO a SPD. Jsou zvoleni v demokratických volbách a já nemůžu pochopit ty voliče, kteří jim dali svůj hlas, a kterým nevadí minulost ani současné chování jimi zvolených představitelů.

Ti, kterých si jako politiků vážím, už bohužel nejsou mezi námi. Václav Havel, Pavel Tigrid, ale i Pavel Dostál, Lubomír Voleník...

V naší obci není dobrá situace. Překvapilo mě, kolik lidí důvěřuje bývalým aktivním členům KSČ a členům a posluhovačům StB, že jim to nejen nevadí, ale že jim věří. To nemůžu nejen pochopit, ale ani akceptovat. To, že se bývalí členové KSČ, agenti i důvěrníci StB chovají pořád stejně, to chápu. Kdo měl povahu za minulého režimu budovat svou kariéru za cenu udávání a posluhování straně, ten se těžko změní. Jen se prostě přizpůsobí a umí náležitě využít výhod demokracie ve svůj prospěch, stejně jako to uměl za totality.

Někteří si přede mnou uplivují, někteří mě plácají po rameni. Ani jedno mi není příjemné. Nebojím se. Jen se mi svírá srdce. A už nedokážu mlčet. Kvůli svému dědečkovi, kvůli tátovi. A taky kvůli svým dětem a vnoučatům.

Pokud nechcete mít v obci kronikářku, která už není nestranná a nezaujatá, která má svůj názor, jsem připravená se kronikaření vzdát.

Tohle jsem napsala poté, co na mě byla podána žaloba za článek, viz zde: https://zuzanazajicova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=658105

Dotyčný po mně chtěl omluvu na blogu i v obecním časopise, a taky, samozřejmě, nemalou sumu peněz. Dokonce měl i čtyři svědky, kteří mu byli ochotni svědčit, přestože ho před rokem 1989 neznali, a historii kolem nalezených filmů z procesu se Slánským taky ne, pouze z dostupných informací z médií a pak taky z podání dotyčného. Zkrátím to. Vyhrála jsem.

Jenže vítězství, jakkoliv je sladké, nemůže vymazat tu pachuť, která mi po tom všem zůstala v srdci i v duši. Dva z oněch horlivých občanů, co chtěli svědčit, sedí v zastupitelstvu, a já prostě nemám sílu ani chuť s takovými lidmi spolupracovat jako obecní kronikářka.

Kroniku jsem psala s láskou, a když jsem oznámila novému starostovi, že končím, a jaké k tomu mám důvody, vzal to jako hotovou věc, Jeho osobní názor jsem se nedozvěděla. Kromě těchto dvou zastupitelů mi navíc vadil předvolební boj vítězného uskupení, jenž vyvrcholil den před volbami anonymním pamfletem, který přistál do našich schránek. Elaborát plný zášti a urážek vůči starostce. Volby byly regulérní, ale já jako kronikářka prostě končím rokem 2018.

Ta práce mě naplňovala a bavila mě. Troufám si říct, že jsem kroniku i kalendář obce vedla dobře. Přiznávám, je mi to líto, celou noc jsem nespala a tekly mi slzy. Mám ovšem svou hrdost. Nejsem už nestranná, jak má kronikář být.

Autor: Zuzana Zajícová | čtvrtek 8.11.2018 9:40 | karma článku: 43.79 | přečteno: 4215x

Další články blogera

Zuzana Zajícová

Můj sedmnáctý listopad. Tehdy a teď

Tehdy jsem byla mladá. A naštvaná. A chodila jsem na demonstrace. Bydleli jsme v centru Prahy kousek od Národní třídy v ulici Karolíny Světlé. Okna našeho obýváku směřovala přímo do Bartolomějské,

19.11.2018 v 10:01 | Karma článku: 23.70 | Přečteno: 750 | Diskuse

Zuzana Zajícová

Cesta nahoru a pak zase dolů

Bydlím v dolní části naší obce. Takže když se vydám na procházku, zákonitě lezu nahoru, abych se nahoře otočila a šla zase dolů.

14.11.2018 v 10:28 | Karma článku: 24.05 | Přečteno: 517 | Diskuse

Zuzana Zajícová

Tah na branku

Z titulní strany časopisu se na mě culil exministr. Nejdřív mladý ctižádostivý člen jediné vládnoucí strany, pak mladý ctižádostivý a úspěšný člen vlády a jedné z více stran, a nakonec ctižádostivý a veleúspěšný podnikatel.

11.11.2018 v 16:49 | Karma článku: 24.59 | Přečteno: 819 | Diskuse

Další články z rubriky Osobní

Jan Jílek

Co si tak říkat rodným číslem?

Jak si tak brouzdám po netu, čtu různý tisk, který mě má obohatit v mém chápaní světa. Dnes ráno jsem narazil na zajímavý článek, kde se vietnamské děvče zabývá výslovností vietnamských jmen Čechy.

21.11.2018 v 10:25 | Karma článku: 12.82 | Přečteno: 471 | Diskuse

Vlastimil Fürst

Když obsluhuje Král

Řekl jim: „Králové panují nad národy, a ti, kdo jsou u moci, dávají si říkat dobrodinci. Avšak vy ne tak: Kdo je mezi vámi největší, buď jako poslední, a kdo je v čele, buď jako ten, který slouží. ...

20.11.2018 v 21:31 | Karma článku: 13.90 | Přečteno: 193 | Diskuse

Laďka Sindlerova

Jak se obyvatelé Zlína často pletou, když považují pana Le Corbusiera,

světoznámého architekta, za spoluautora projektů při výstavbě města Zlína. Ano, pan Le Corbusier ve Zlíně pobyl několik týdnů v r. 1935, ale to už se stavělo.

20.11.2018 v 11:30 | Karma článku: 13.70 | Přečteno: 475 | Diskuse

Vlasta Fišrová

Hovory s naší podstatou

Vědomí, Bůh, Láska - těmito pojmy se dá naznačit či přímo snad vyjádřit to, čemu nejen že věříme, v co doufáme, ale i to svým způsobem - jasně, že omezeným - vnímáme. V různých souvislostech. Božské je obsaženo ve všem.

20.11.2018 v 6:39 | Karma článku: 4.90 | Přečteno: 90 | Diskuse

Vlastimil Fürst

U stolu se zrádcem

„Avšak hle, můj zrádce je se mnou u stolu. Syn člověka jde, jak je určeno, běda však tomu člověku, který ho zrazuje.“ ...

19.11.2018 v 21:31 | Karma článku: 16.52 | Přečteno: 474 | Diskuse
VIP
Počet článků 249 Celková karma 29.08 Průměrná čtenost 1128

Nejradši mám chleba se sádlem. A taky ráda píšu.

...že je Hodně mužských, málo chlapů (1. knížka), vím moc dobře. Jaké jsou Nezbytné pomůcky zralé ženy (2. knížka), taky vím, stejně tak vím, jak  umí být Drsný život zralé ženy (3. knížka), ale pořád ještě Tančím u tyče (4. knížka) a můj život mi právě zpestřil Lotr (5. knížka)

 

Najdete na iDNES.cz