Moje rodné maloměsto se nachází v kopcovité vrchovině, kde se nedaří chmelu, nýbrž bramborám. Tudíž bylo logické, že my, studenti středních škol, nacházejících se v tomto bramborářském kraji, budeme vysláni na brigádu bramborovou, nikoli chmelovou, k mé velké lítosti. Další nevýhodu jsem pak spatřovala v tom, že na pole nás denně vozili, takže jsme přišli o velké dobrodružství, spojené se spaním v tělocvičnách.
Když jsem se proti své vůli stala studentkou přírodovědného gymnázia, smiřovalo mě s touto skutečností jen to, že celé září se budeme ulejvat na poli. Nebezpečné předměty jako byla matika, fyzika, chemie a deskriptiva, budou tudíž odsunuty až na říjen.
Do prvního ročníku nás z naší studijní devítky šlo šestnáct, takže nehrozilo, že bych se ocitla uprostřed mně neznámých budoucích spolužáků. Ostatně na malém městě jsme se znali prakticky všichni, kromě několika dobrodruhů z jiných okolních měst a vesnic, co se vydali studovat na proslulé gymnázium do našeho města.
Vyštrachala jsem rukavice, ráno jsem si utrhla u cesty jabko a byla jsem připravená. Na pole nás odvezlo několik stařičkých autobusů, jimž hrozilo každou chvíli rozsypání. My, prvňáci, jsme byli tak trochu zakřiknutí vedle mazáků z druhého a třetího ročníku. Čtvrťáci se brigády nezúčastnili, ti museli, chudáci, šprtat už od září.
Bramborové pole se táhlo dáááleko předaleko, až někam za obzor. Vyfasovali jsme ve dvojicích řádek a po něm jsme celý den až do setmění lezli po kolenou...tam a zpátky. Česání chmele se mi jevilo daleko elegantnější a vůbec jsem se filmařům nedivila, že pro muzikál Starci na chmelu nevybrali bramborové brigádníky, nýbrž ty chmelové.
Na poli se odehrávalo leccos: bramborové bitvy, soutěže ve zpěvu i tanci, milostná vzplanutí. Mezi námi byli úderníci i ulejváci, jenže ať jste byli ti nebo ti, stejně jste museli na konec toho zatraceného svého řádku dolézt. Já jsem byla vždycky tak nějak uprostřed, ani nejrychlejší, ale ani nejpomalejší.
Nejlepší byly svačiny. To přijel traktor z příslušného jézetdé, na valníku trůnily konve s čajem a basy se žlutou limonádou. Bodré tetky rozdávaly rohlíky s vlašákem, nebo kusem salámu. Jednou se strhla vlašáková bitva a našemu třídnímu premiantovi hrozila dvojka z chování, protože se tomu strašně smál a nemohl přestat, i když měl vlašákem zalepené brejle.
Na záchod jsme běhali do lesa – kluci vlevo, holky vpravo. Někdy byl ten les dost daleko od pole a než jste z něj přiběhli, byli ostatní brigádníci o pořádný kus dál.
Ve druhém ročníku se brigáda tak trochu kryla s tanečními. Zatímco prváci a třeťáci po návratu domů mohli spokojeně odpočívat, ne tak my, druháci. My jsme se museli fofrem hodit do gala a pádit do tanečních. Někdy to teda dalo hodně práce, vydolovat hlínu zpod nehtů, jež měly daleko k eleganci. Taky vlasy, obzvlášť moje dlouhé kudrnaté, byly leckdy neučesatelné. Vítr na širých rodných lánech vál ze všech stran. Kluci svoje zdevastované ruce schovali do bílých rukavic, ale my, holky, jsme máčely ruce v citrónové vodě, drhly solvinou a trpěly. Do tanečních jsme chodili celá třída ještě s třídou střední zemědělské školy, to aby byl vyrovnaný poměr kluků a holek.
Druhý den na poli jsme žili předchozím večerem. Probíraly se podrobnosti, trénovaly se kroky a figury a všichni jsme se těšili na další hodinu.
Na brigádách se kolektiv správně stmelil a navíc jsme si i vydělali nějakou korunu. Záda nás možná bolela, sbírání brambor bylo možná monotónní, rána byla možná studená a někdy možná mrholilo, sluníčko v poledne možná pálilo a k večeru možná studeně foukalo. Možná. Byla to těžká normalizační doba s vládou jedné strany. Přesto byla i velká legrace a já dnes ráda doluju v paměti vzpomínky, kdy mi bylo dobře, byla jsem mladá a docela hezká. Někdy člověk takové vzpomínky potřebuje jako sůl, aby přečkal těžké chvíle...