Jak jsme se spasili útěkem do hor

8. 08. 2018 10:48:21
Naše hory nejvyšší – srdci mému nejbližší. Krkonoše. Hlavně ovšem v těchhle vedrech jsou mi nejbližší.

Když bylo v dolinách nejhůř, odjela jsem s kamarádkou Věrou do hor. Měly jsme tam sraz s ostatními kamarády ve zpěvu, měli jsme tam sborové soustředění jako každý rok. Letos padla volba právě na Krkonoše, potažmo na vesničku Strážné. A dobře jsme si to naplánovali! Přece jenom je v horách líp než v rozpálené Praze.

Někteří šťastlivci pobývali v lůně hor už od pondělí. Já jako vždycky vyrazila ve středu ráno, abych si užila nejen zpěvu, ale i odpočinku před soustředěním, které pravidelně začíná čtvrteční večerní zkouškou.

Odpočinek... co to je? Když jsme na výletě, tak se přece nebudeme válet, to dá rozum! I vyrazily jsme s Věrou na procházku. Vedro bylo i na horách, jen takové snesitelnější. Cestou jsme potkávaly naše kamarády, vracející se z túry a od vody a taky z cukráren. Večer jsme se pak svorně sešli před chalupou na veliké terase a tam to byla krása! Výhled na Krkonoše, zpěv se nesl do údolí, piva i vína dostatek. Život je krásný, když máte kamarády, s nimiž vám to ladí.

Bydlela jsem ve staré dřevěné Roubence se třemi tenorkami. Chládek v noci způsobil, že jsem spala, jako když mě do vody hodí, a nikterak mě nerušilo chrápání mých tří spolunocležnic. Kdyby na sebe nepráskly, jak se vzájemně budí, tak bych přísahala, že spinkají jako sopránky.

Čtvrtek jsme s Věrou věnovaly velikému výletu. Vyrazily jsme v deset hodin. Cestu jsme si vymyslely rafinovanou. Lesem, podél potoků, v hlubokých skalách a minimálně na sluníčku. Trhaly jsme do pusy borůvky a občas jsme nalezly i hříbka praváka. Ve čtyři hodiny odpoledne jsme s patnácti kilometry v nohách vysílené a hladové padly na židle v obecní restauraci v centru Strážného. Variací salátů s restovanými žampiony a pivem jsme nabraly sil a vydaly se vstříc první společné zkoušce.

Sešlo se nás hodně. Roubenka byla jediné místo, kde se dalo bez úhony zpívat, aniž bychom ztráceli vědomí z vedra, neboť náš hlavní stan hotel Vltava má sice prostory větší, leč horké jako peklo. Strmá plechová střecha dělá divy.

Pilně jsme trénovali na náš výroční koncert. Na podzim budeme slavit 30 let sboru, a to bude veliká sláva. Jenže znáte to. Sotva jsme skončili se zkouškou, odebrali jsme se na terasu a pod hvězdami zpívali, až se hory zelenaly. Celé Krkonoše poznaly, s kým mají tu čest. Do jejich lůna zavítal smíšený sbor Gaudium Praha!

Dostala jsem tajný úkol, který nebylo lze odmítnout. Namalovat pro děti a jejich vystoupení dva plakáty na způsob kramářských písní. Abyste rozuměli; naše soustředění není jen pro nás zpěváky, ale taky pro rodinné příslušníky. No a protože děti našich sborových kamarádů jsou všechny taky vedeny ku zpěvu, daly dohromady s naší sbormistryní Zdenou tajné vystoupení na sobotní večer. V pátek odpoledne vyrazili všichni do hor nebo na zmrzlinu, jen já se potila nad papírem a v ruce místo myši třímala fixy a pastelky. Po dlouhých letech.

V sobotu večer jsme se dočkali. Děti nám vystřihly dvě písně dadaisticko futuristické a zpívaly jako o život. Kromě nich jsme ještě my všichni přidali k lepšímu gratulaci našemu Richardovi, jež je takzvaně pokračovací. Každý rok připíše náš Milan další sloku a zpívá se na melodii písně „Chodila Maryška“.

No a taky naše Jarka přednesla procítěně famózní báseň naší Milice k narozkám. Prostě co člen sboru, to umělec!

Večerní hudební sborové produkce jsou skvělé. Máme ve svém středu kytaristy, houslisty, klavíristy, basáky, flétnisty, bubeníky i hráče na ukulele. A sám prezident sboru Jirka hraje na pilu!

Skoro do rána se nesly písně všeho žánru horami a nad námi se klenulo hvězdné nebe.

V neděli odpoledne jsme soustředění uzavřeli koncertem v kostelíku v Herlíkovicích. A to byla veliká krása! Kupodivu bylo plno. Nejen rodinní příslušníci, ale i kolemjdoucí poutníci a obyvatelé okolních chalup si přišli poslechnout naši produkci. Krásně se zpívalo v malebném kostelíku herlíkovickém.

Cesta z přívětivé náruče hor do rozpálené Prahy byla dlouhá. Zácpy, objížďky. Jsme zpět v rozžhavené realitě, ale vzpomínky, ty nás budou ještě dlouho hřát. Pardon. Chladit.

Autor: Zuzana Zajícová | středa 8.8.2018 10:48 | karma článku: 22.95 | přečteno: 762x

Další články blogera

Zuzana Zajícová

Co nevíte o České televizi aneb Tajnosti rekvizitárny (9. pokračování)

Zazvonil telefon. „Odpoledne než půjdete z práce se u mě zastavte,“ pravil můj šéf a hned zase zavěsil. Bylo chvíli po obědě a já tušila, že mě čeká přelomový rozhovor. A taky jo.

19.2.2019 v 10:17 | Karma článku: 19.99 | Přečteno: 733 | Diskuse

Zuzana Zajícová

Tajnosti schované do šuplíku (Nezbývá nežli se smířit)

Někdy se mi srdce sevře, někdy se mi zatají dech, někdy se mi zasteskne, někdy napíšu tajně do šuplíku...

17.2.2019 v 10:41 | Karma článku: 16.35 | Přečteno: 380 | Diskuse

Zuzana Zajícová

Co nevíte o České televizi aneb Tajnosti rekvizitárny (8. pokračování)

Stala jsem se úřednici. Z výtvarnice úřednice. Jsem ovšem vycepovaná a každá práce mě baví. No ... trochu kecám, každá ne. Například bych nemohla pracovat u pásu a taky třeba v dolech.

11.2.2019 v 10:41 | Karma článku: 19.49 | Přečteno: 606 | Diskuse

Zuzana Zajícová

Jak jsem splnila nesnadný úkol

Jednou za rok jsem za sportovce. Jedu na hory.Teda, abyste si nemysleli, na hory sice jedu, leč bez lyží, neboť opravdovým sportovníkem jsem nikdy nebyla a nehodlám na tom nic měnit.

6.2.2019 v 10:28 | Karma článku: 19.43 | Přečteno: 547 | Diskuse

Další články z rubriky Fotoblogy

Klára Tůmová

A co děti, mají si kde hrát?

Aneb na jednom místě apríl, tání, uprchlíci a další unika, která se podařilo jen tak mimochodem zachytit. (Známá místa 100x jinak poosmačtyřicáté.)

20.2.2019 v 17:05 | Karma článku: 10.00 | Přečteno: 226 | Diskuse

Otakar Vagner

Zážitek byl bohatý, když jsme šli za zvířaty

"Babi, děda!" No prostě to nejde naší malé princezničce odolat. Zabavit ji, to je náš problém. Ale prosím, tatínek už vymyslel návštěvu ZOO, kde jsme sice byli již vloni, ale zaujala nás velmi, velmi...

20.2.2019 v 9:00 | Karma článku: 13.54 | Přečteno: 217 | Diskuse

Jaromír Šiša

Celoroční putování kolem Svitavy a Svratky, přes Brno až na Kníničskou přehradu,

což je zapomenutý termín, a tak srozumitelněji řečeno...Když rampluje zoncna, hodím dečmena pod křídlo, klofnu do šrajtofle pětikvalt a valím smirglem špiclovat kocóry na Prýgl...a každému je cíl naprosto jasný. Tak šup, valíme.

19.2.2019 v 8:41 | Karma článku: 35.89 | Přečteno: 866 | Diskuse

Marek Trizuljak

Pilot, kterej zahnul, je asi děsivej sluníčkář

A ještě k tomu lepšočlověk, zvláště když zahnul ráno, za východu slunce hnedle nadvakrát. Horšočlověk takové výkony nezvládne, protože ve venkovské kavárně páté cenové skupiny se to naučit nemůže :-D

18.2.2019 v 21:40 | Karma článku: 22.00 | Přečteno: 795 | Diskuse

Lucie Plicová

Šumavské pláně v bílé stopě "obrazem"

Běžkařské výlety ze Zadova, Kvildy, Modravy v bílé stopě po šumavských pláních patří mezi lyžařskou klasiku.

18.2.2019 v 15:21 | Karma článku: 16.62 | Přečteno: 303 | Diskuse
VIP
Počet článků 271 Celková karma 20.84 Průměrná čtenost 1095

Nejradši mám chleba se sádlem. A taky ráda píšu.

...že je Hodně mužských, málo chlapů (1. knížka), vím moc dobře. Jaké jsou Nezbytné pomůcky zralé ženy (2. knížka), taky vím, stejně tak vím, jak  umí být Drsný život zralé ženy (3. knížka), ale pořád ještě Tančím u tyče (4. knížka) a můj život mi právě zpestřil Lotr (5. knížka)

 

Najdete na iDNES.cz