Jak jsme se spasili útěkem do hor

8. 08. 2018 10:48:21
Naše hory nejvyšší – srdci mému nejbližší. Krkonoše. Hlavně ovšem v těchhle vedrech jsou mi nejbližší.

Když bylo v dolinách nejhůř, odjela jsem s kamarádkou Věrou do hor. Měly jsme tam sraz s ostatními kamarády ve zpěvu, měli jsme tam sborové soustředění jako každý rok. Letos padla volba právě na Krkonoše, potažmo na vesničku Strážné. A dobře jsme si to naplánovali! Přece jenom je v horách líp než v rozpálené Praze.

Někteří šťastlivci pobývali v lůně hor už od pondělí. Já jako vždycky vyrazila ve středu ráno, abych si užila nejen zpěvu, ale i odpočinku před soustředěním, které pravidelně začíná čtvrteční večerní zkouškou.

Odpočinek... co to je? Když jsme na výletě, tak se přece nebudeme válet, to dá rozum! I vyrazily jsme s Věrou na procházku. Vedro bylo i na horách, jen takové snesitelnější. Cestou jsme potkávaly naše kamarády, vracející se z túry a od vody a taky z cukráren. Večer jsme se pak svorně sešli před chalupou na veliké terase a tam to byla krása! Výhled na Krkonoše, zpěv se nesl do údolí, piva i vína dostatek. Život je krásný, když máte kamarády, s nimiž vám to ladí.

Bydlela jsem ve staré dřevěné Roubence se třemi tenorkami. Chládek v noci způsobil, že jsem spala, jako když mě do vody hodí, a nikterak mě nerušilo chrápání mých tří spolunocležnic. Kdyby na sebe nepráskly, jak se vzájemně budí, tak bych přísahala, že spinkají jako sopránky.

Čtvrtek jsme s Věrou věnovaly velikému výletu. Vyrazily jsme v deset hodin. Cestu jsme si vymyslely rafinovanou. Lesem, podél potoků, v hlubokých skalách a minimálně na sluníčku. Trhaly jsme do pusy borůvky a občas jsme nalezly i hříbka praváka. Ve čtyři hodiny odpoledne jsme s patnácti kilometry v nohách vysílené a hladové padly na židle v obecní restauraci v centru Strážného. Variací salátů s restovanými žampiony a pivem jsme nabraly sil a vydaly se vstříc první společné zkoušce.

Sešlo se nás hodně. Roubenka byla jediné místo, kde se dalo bez úhony zpívat, aniž bychom ztráceli vědomí z vedra, neboť náš hlavní stan hotel Vltava má sice prostory větší, leč horké jako peklo. Strmá plechová střecha dělá divy.

Pilně jsme trénovali na náš výroční koncert. Na podzim budeme slavit 30 let sboru, a to bude veliká sláva. Jenže znáte to. Sotva jsme skončili se zkouškou, odebrali jsme se na terasu a pod hvězdami zpívali, až se hory zelenaly. Celé Krkonoše poznaly, s kým mají tu čest. Do jejich lůna zavítal smíšený sbor Gaudium Praha!

Dostala jsem tajný úkol, který nebylo lze odmítnout. Namalovat pro děti a jejich vystoupení dva plakáty na způsob kramářských písní. Abyste rozuměli; naše soustředění není jen pro nás zpěváky, ale taky pro rodinné příslušníky. No a protože děti našich sborových kamarádů jsou všechny taky vedeny ku zpěvu, daly dohromady s naší sbormistryní Zdenou tajné vystoupení na sobotní večer. V pátek odpoledne vyrazili všichni do hor nebo na zmrzlinu, jen já se potila nad papírem a v ruce místo myši třímala fixy a pastelky. Po dlouhých letech.

V sobotu večer jsme se dočkali. Děti nám vystřihly dvě písně dadaisticko futuristické a zpívaly jako o život. Kromě nich jsme ještě my všichni přidali k lepšímu gratulaci našemu Richardovi, jež je takzvaně pokračovací. Každý rok připíše náš Milan další sloku a zpívá se na melodii písně „Chodila Maryška“.

No a taky naše Jarka přednesla procítěně famózní báseň naší Milice k narozkám. Prostě co člen sboru, to umělec!

Večerní hudební sborové produkce jsou skvělé. Máme ve svém středu kytaristy, houslisty, klavíristy, basáky, flétnisty, bubeníky i hráče na ukulele. A sám prezident sboru Jirka hraje na pilu!

Skoro do rána se nesly písně všeho žánru horami a nad námi se klenulo hvězdné nebe.

V neděli odpoledne jsme soustředění uzavřeli koncertem v kostelíku v Herlíkovicích. A to byla veliká krása! Kupodivu bylo plno. Nejen rodinní příslušníci, ale i kolemjdoucí poutníci a obyvatelé okolních chalup si přišli poslechnout naši produkci. Krásně se zpívalo v malebném kostelíku herlíkovickém.

Cesta z přívětivé náruče hor do rozpálené Prahy byla dlouhá. Zácpy, objížďky. Jsme zpět v rozžhavené realitě, ale vzpomínky, ty nás budou ještě dlouho hřát. Pardon. Chladit.

Autor: Zuzana Zajícová | středa 8.8.2018 10:48 | karma článku: 22.95 | přečteno: 766x

Další články blogera

Zuzana Zajícová

Úvaha záchodová

Jsou jisté spojníky mezi námi všemi. Nic nemáme víc společného než vyměšování. Je to tak, ať se na to koukáte z které chcete strany.

20.4.2019 v 8:51 | Karma článku: 25.28 | Přečteno: 667 | Diskuse

Zuzana Zajícová

Konečně jsem hogo fogo – mám silikony!

Ano, je to tak, milý šokovaný čtenáři, i já jdu s dobou. Nyní je čas na upřímnou zpověď a tady je...

15.4.2019 v 12:41 | Karma článku: 21.26 | Přečteno: 714 | Diskuse

Zuzana Zajícová

Tajnosti schované do šuplíku (Dávno jsem měla být v té věži)

Někdy se mi srdce sevře, někdy se mi zatají dech, někdy se mi zasteskne, někdy napíšu tajně do šuplíku...

14.4.2019 v 12:49 | Karma článku: 17.62 | Přečteno: 341 | Diskuse

Zuzana Zajícová

Pokus o vraždu jsem přežila, proto můžu napsat tenhle blog

Kdo z vás někdy dostal šupu elektrickým proudem, ten ví, že se to taky nemusí obejít bez následků. Zákeřný útok pana Zajíce jsem nejen přežila, ale ani následky nejsou nikterak patrné.

10.4.2019 v 9:16 | Karma článku: 28.30 | Přečteno: 964 | Diskuse

Další články z rubriky Fotoblogy

Jan Pražák

Zvířata nemají duši?

Zvířata prý podle církve na rozdíl od lidí nemají duši. V církvích se nevyznám, ale pokud mít duši znamená umět cítit, toužit, trápit se, milovat, vnímat a sdílet další emoce, pak věřím, že zvířata duši mají.

22.4.2019 v 14:20 | Karma článku: 27.49 | Přečteno: 468 | Diskuse

Libor Čermák

Velikonoční skanzen Veselý Kopec

O letošní Bílé sobotě jsem se vydal do skanzenu Vysočina na Veselém Kopci. A tady jsem se zúčastnil národopisné akce "Velikonoce na Veselém Kopci". A myslím si, že jsem tady nasákl tou opravdovou velikonoční náladou.

22.4.2019 v 5:39 | Karma článku: 16.96 | Přečteno: 271 |

Veronika Foglová

Toulky Orlickými horami (3)

Protože máme Boží Hod velikonoční, sluší se popřát mým milým čtenářům a čtenářkám, a tak mou první dnešní fotografií bude mé velikonoční přání, po něm bude následovat další série snímků z Orlických hor.

21.4.2019 v 20:16 | Karma článku: 19.77 | Přečteno: 394 | Diskuse

Marek Trizuljak

Velikonoce pod nebem, v krajině, na Křížovém vrchu...

Bláhově jsem čekal nějaké dramatické aprílové počasí, nebo aspoň sněhové přeháňky na "Škaredou středu". Ale je vymeteno, krásné počasí táhne člověka ven. Velikonoce pod nebem mají něco do sebe.

21.4.2019 v 17:05 | Karma článku: 21.00 | Přečteno: 374 | Diskuse

Libor Čermák

I Betlém může být velikonoční. Tedy skanzen v Hlinsku

Když se řekne Betlém, v první řadě se nám vybaví Vánoce. Ale je to také památková rezervace v Hlinsku, která slouží i jako skanzen. A o Velikonocích je samozřejmě vyzdoben velikonočně.

21.4.2019 v 7:06 | Karma článku: 14.96 | Přečteno: 242 |
VIP
Počet článků 271 Celková karma 25.57 Průměrná čtenost 1108

Nejradši mám chleba se sádlem. A taky ráda píšu.

...že je Hodně mužských, málo chlapů (1. knížka), vím moc dobře. Jaké jsou Nezbytné pomůcky zralé ženy (2. knížka), taky vím, stejně tak vím, jak  umí být Drsný život zralé ženy (3. knížka), ale pořád ještě Tančím u tyče (4. knížka) a můj život mi právě zpestřil Lotr (5. knížka)

 

Najdete na iDNES.cz