Chybí mi, a to je teda fakt. Nemám koule doslova i do písmene. Na první pohled je ovšem ještě pořád patrné, že jsem se narodila jako holka, a tak to doufám zůstane.
Není nic smutnějšího, než když musíte dumat, jestli je dotyčná osoba holkou nebo klukem.
Jenže jak to vyjádřit u nás holek, když nám chybí elán, optimismus, energie, když jsme celkově k ničemu?
U chlapa je to snadný. Chybí mu koule.
Tuhle si moje blogerská kolegyně posteskla, že má na krčku nějakou tu vrásku, ale prsa že jsou furt, jak mají být. Zamyslela jsem se nad jejím sdělením a postavila se čelem k zrcadlu, abych zkontrolovala stav mých vrásek potažmo prsou.
No řeknu vám, už bylo líp. Rozhodně ještě před pár lety, ale to je normálka. Vrásky jsou, prsa jsou, faldíky jsou. Ale koule nejsou. Nebo jiskra v oku, chcete- li.
Vrásky mám úměrně věku, prsa v dobré kondici. Faldíky vlastním nepříliš dlouho, ale co nadělám. Chutná mi.
Venku je hnusně, dny krátké a noci dlouhé. Dřív za dlouhých nocí bylo snadné zapomenout na leccos, dřív jsem k tomu měla lidi. Jsou chvíle, kdy se mi po těch nocích stýská bez ohledu na můj věk.
Měla bych být dámou smířenou s věkem a absencí spřízněných duší, s nimiž lze snáz přečkat měsíce, kdy jsou dny krátké a počasí nevlídné. Většinou tomu tak je, aspoň se snažím. Ale na začátku ledna to prostě nejde.
Když držím v náručí naši dvouletou vnučku a vidím, jak je to dokonalé nádherné stvoření, je mi teskno po mé dávno zmizelé dokonalosti. Po mládí.
Prostě nemám koule. Ale nezoufám! Přijde jaro, příroda se probere, dny se prodlouží, noci zkrátí a já naleznu zase svou obvyklou rovnováhu tělesnou i duševní. Budu mít možná o nějakou vrásku nebo faldík víc, ale budu mít i koule. Holčičí koule.
