…to je bych řekla nejvýstižnější přirovnání. Od půlky listopadu jsem v jednom kole, makám jako o život a najednou – najednou jsou tady svátky, najednou je po svátcích, a já mám volno.
Místo abych ze sebe sypala jeden blog za druhým, páč mám konečně čas sednout k počítači, sjíždím kdejakou ptákovinu, co se na internetu vyskytne. Místo abych se věnovala bohulibé dvojnásobné kronikářské činnosti, brousím po sociálních sítích.
Ještě do včerejška jsem měla k dispozici spoustu oprávněných výmluv, jelikož byly svátky a já musela vařit, péct a servírovat výrobky na stůl panu Zajícovi a milému příbuzenstvu.
Jenže dnes je už všední den, navařeno mám na tři dny, pan Zajíc je v práci, příbuzenstvo daleko, venku hnusně a já mám hlavu jako pod vodou. Po dlouhé době jsem mrkla na blog, přečetla si pár blogů – a nic. Žádná zatracená múza mě nepolíbila, žádná vtipná historka mi na mysl nepřišla, a tak tu sedím a stěžuju si. Jak je možný, že když mám konečně chvíli čas, jsem líná jako mrcha a nevypadne ze mě nic?
No, ono se zase tak moc neděje, blog se z bez mých článků nezhroutí, nakladatelé o mně ani nevědí, to jen já mám pocit, že jsem nějaká nanicovatá, bez invence, bez šťávy, že jsem zkrátka k ničemu. Psaní mi přináší radost, o tom žádná. Tak proč mám hlavu jako pod vodou a místo žhavení klávesnice koukám na pohádky? Proč místo pilného tvoření kroniky obecní i sborové se cpu cukrovím a hledám výmluvy?
Jednou jsi dole, jindy nahoře. Myslím, že potřebuju sprchu jako sůl. Duševní sprchu. A té se mi dostane v pátek. V pátek totiž jdu na kontrolu na onkologii. Vím, že tam jdu jen tak, pro sichr, nemám žádný důvod k obavám, ani jsem nebyla na CT, ale stejně. Kdo jednou vešel na onkologii, ten ví, co mám na mysli. Patřím k těm šťastným, co svou nemoc překonali, co ji zatlačili do kouta, ale budu celé dopoledne ve společnosti těch, kteří bojují, co jsou na tom jako já před šesti lety, ale i naštěstí i těch, co svůj boj vyhráli. Všechno se mi v pátek vrátí; ten strach, bolest, naděje. V chodbách budovy radiologie na Bulovce by se daly emoce krájet. Vím, že se s mou paní doktorkou pozdravíme, popřejeme si do nového roku a já budu mít zase dvanáct měsíců pokoj. Pevně v to věřím.
Proto se stydím, že tady fňukám, ale znáte mě. Jsem holka upřímná a co na srdci, to na jazyku. Až přijdu z onkologie, budu šťastná, že jsem. A třeba si pak sednu a budu psát, až se mi bude od klávesnice kouřit. I když moje psaní přináší radost především mně. A možná i některým z vás, jak neskromně doufám...
