Když holky vedou řeči

To se tak někdy přihodí, že vedete řeči na úrovni a dozvíte se víc než byste čekali. A taky na sebe často leccos prozradíte.

  „Tak ty ses ulila ze školky, že jo?“

  „Ze školy!“

  „A to chodíš do první třídy?“

  „Jo.“ Blonďatá holčička vážně kývla hlavou, až jí copánky zatančily kolem hlavy.

  „Tak to ti je šest?“

  „Šest a?“

  „Šest a půl?“

  „Šest a?“

  „Šest a při čtvrtě?“

  „Jo.“

  „A jak se jmenuješ?“

  „Sára. A ty?“

  „Zuzana.“

  „A dál?“

  „Zajícová.“

  „A kolik je tobě?“

  „No…asi jako tvojí babičce.“

  „Já padám…mojí babičce je vosumdesát!“

  „Tak to mi je trochu míň.“

  „A jak se jmenuje tvoje maminka?“

  „Moje maminka se jmenovala Marie.“

  „A kolik je jí let?“

  „Už dlouho nežije.“

  „A kolik by jí bylo, kdyby žila?“

  „Asi…sto.“

  „Já padám!“

Vedle Sáry seděla druhá holčička, menší, co měla pro změnu tmavé copánky. Oči jako talíře, poslouchala, jak se Sárou vedeme řeči.

  „A ty ses ulila taky, viď?“

Než se stačila ta menší holčička nadechnout, odpověděla za ni Sára.

  „Anežka se ale ulila ze školky!“

  „Počkej, já to řeknu sama!“ ohradila se ta tmavo copatá, „jojo, ulila, ale tatínek povídal, že to nemám nikde říkat. Mýmu tatínkovi je dvacet dva let a mojí mamince je dvacet jedna let!“

  „Není to málo?“

  „Nene, to je moc!“

Sára nevydržela dlouho mlčet a skočila Anežce do řeči. „Mojí mamince je čtyřicet  čtyři a  tatínkovi čtyřicet pět. A bráchovi dvacet!“

Seděly jsme všechny tři na židlích ve studiu, kde se právě živě vysílalo. Obě holčičky čekaly na své maminky moderátorky. Hodinu a půl musely vydržet potichu, a to byl těžký úkol. Kousek od našich židlí vařila baristka Terezka kávu a nosila ji ve vysílání účinkujícím. Měli jsme celý týden zasvěcený kávě a tenhle den se ve studiu káva vařila v kavárničce, co jsme ji vytvořili speciálně pro tento přenos.

Terezka oběma holčičkám slíbila speciální kafíčko.

  „Terezkooo, my chceme kafíčko!“ šeptala Sára a Anežka horlivě přikyvovala. „Terezkoooo, to kafíčkooo!“

  „Holky, potichu, Terezka vám ho uvaří, jen co skončí vysílání!“

  „To nevydržím!“

Terezka nesla zrovna dvě umělecká díla a neslyšela žádost o dva speciály.

  „Terezkooo, cos tam udělala? Tulipán?“

Sára to nevydržela a vyskočila. Jako indián se plížila k Terezce. Naštěstí kamery mířily do jiného kouta studia, kde zrovna dva hosté ochutnávali kávu. Terezka si konečně všimla.  Za chvíli přinesla dva šálky s napěněným mlékem.

  „Mám fousy?“

  „Máš.“

  „A já mám taky fousy?“

  „Taky.“

  „A vidíš mi oči?“ Sára naklonila hrníček tak, že se jí kukadla ztratila.

  „Nevidím. A teď máš nejen fousy, ale i obočí.“

Speciální kafíčko dlouho nevydrželo. Odebrala jsem šálky.

  „Musím Terezce přinýst vodu, už jí došla.“

  „Neeee…nechoď,“ Sára se ke mně přivinula a položila si hlavu na moje rameno.

  „Za chvilku přijdu, bez vody by se nemohla káva uvařit.“

  „Tak jo, ale hned se vrať!“

Když jsem si zase sedla mezi holčičky, držela Sára v ruce mobil.

  „Koukej, ukážu ti fotky.“

Rychlostí blesku se proklikala do galerie. Viděla jsem maminku v bazénu, tatínka v moři, bráchu, ryby v akváriu, no viděla jsem toho hodně. A než jsem se nadála, ocitla jsem se v galerii taky. Dvakrát. Sára je opravdu moc šikovná.

Chudinka Anežka už byla celá zmožená. Poodešla kousek do dekorace, vlezla si do křesílka a usnula.

  „Já už to nevydržím!“ Sára mi ležela na klíně. Hladila jsem ji po zádíčkách a šimrala na krku.

  „Za chvíli bude konec, to vydržíš.“

  „Za jak dlouho?“

  „Za pět minut.“

  „Pět minut!! To nevydržím! To je za strašně dlouho!“

A najednou byl konec. Obě holčičky se rozběhly k maminkám. Terezka jim ještě přinesla speciální kafíčko a potvrdila Sáře, že na těch pro dospělé byly tulipány.

Uklízela jsem nádobí a myslela na ty dvě šikovné holčičky. Pro ně je ještě pět minut nekonečná doba, stejně jako byla kdysi i pro mě. Když jsou ve studiu děti, všechno je to jiné. Akčnější a napínavější. A veselejší. Už se těším, až se zase ulejou ze školy a ze školky.