Jsem podezřelá. Nemám hůl ani berle
To jsem měla přímo ve smlouvě, že mám pracovní dobu dle požadavků Československé televize. Považte! V době temna za vlády komunistů a dle požadavků! A dokonce jsem byla placená v umělecké platové třídě, což znamenalo, že jsem každý měsíc napsala do výkazu, co jsem udělala a jak to bylo náročný. Takže čím víc práce, tím víc peněz. Byli jsme na tom dobře, my malíři pozadí. Vstávala jsem tehdy v půl sedmé, a to jen kvůli dětem. Ve výtvarném oddělení ČST bylo celkem jedno, jestli přijdu v šest ráno, nebo v devět. Prostě jsem musela namalovat všechno, co jsem měla, a muselo to být včas, než se začne točit. Ideální!
Pak jsem pracovala ve zpravodajství a byla to práce na směny. Ranní šichta, to bylo peklo. Taxík na mě čekal ve vražednou půl pátou.
No a moje kariéra úřednice, to znamenalo být v kanclíku v půl osmé. Jako venkovská řepa jsem vstávala v půl šesté, abych to stihla.
Jelikož jsem z kanceláře přesedlala do studia a jsem platnou, i když poloviční rekvizitářkou v magazínu Sama doma, posunul se mi vstávací čas opět na přijatelnou půl sedmou. Je to hodina navíc, ale jeden si rychle zvykne.
Pozdější vstávání má ještě jeden rozměr. Jezdím autobusem ne v půl sedmé, ale autobusem ve tři čtvrtě na osm Osazenstvo autobusu, kterým jsem jezdila do práce v půl sedmé, bylo víceméně stálé. Zvykla jsem si jezdit s Hankou, Maruškou, Zuzkou. Probraly jsme cvrkot na vsi, v práci, v rodinách.
Když jsem vyměnila autobus, zákonitě jsem vyměnila i osazenstvo. První den mé nové kariéry jsem přišla na stanici autobusu - a byla jsem jediná, co neměla hůl, natož berle! Na stanici postávalo několik jedinců a ve stoji spatném vydrželi jen díky pomoci holí a berlí. Ano! Já jediná jsem přišla po svých a bez podpůrných prostředků. To první ráno nebylo výjimkou. Pochopila jsem, že tímhle autobusem se nejezdí do práce, jezdí se jím k doktorovi. Hole, berle, ovázané krky, sinalé líce. A já.
Jsem zvědavá, jak to bude v období viróz a chřipek. Abych se taky neproměnila z poloviční rekvizitářky v maroda na plný úvazek. Bacily v příměstském autobusu mají totiž živnou půdu a lze tam chytit chorobu snadno a rychle.
Zvykám si na nové spolucestující. Jen málokdo jezdí v tenhle čas pravidelně. Dítka školou povinná jsou už ve škole, dělný lid je dávno u soustruhu, kancelářské krysy jezdí o autobus dřív. Takže zbývají marodi, a ti se mění. A taky jeden mladík, co pracuje v prezidentské kanceláři, se mnou jezdí pravidelně; na Hradě se zřejmě začíná taky dost pozdě. My dva nemáme hůl ani ovázaný krk. Jenže s ním si o práci nepokecám, to dá rozum. Ale jedno mě s prezidentským úředníkem spojuje. Taška s přebytky z našich venkovských zahrádek. Já vozím rajčata, okurky a cukety kamarádkám v práci, on vozí totéž nevím komu. Prezidentovi sotva.
Na závěr jeden vědecký poznatek: ačkoliv vstávám o hodinu později, stejně v autobusu a posléze v metru usnu. A ačkoliv pracuju na poloviční úvazek, času mám míň než dřív. Nechápu, ale je to tak.
Zuzana Zajícová
Já i vy máme štěstí
Vzpomínáte si na žebračky, držící v náručí zcela apatické miminko? Vyrojily se hned po revoluci 1989 a vydržely na pražských ulicích pár let.
Zuzana Zajícová
Jak jsem šla do pekla
...a to ještě ke všemu o Velikonocích. Navíc jsem se vrátila v čase, a to všechno dobrovolně. Někdy je to třeba...
Zuzana Zajícová
Do tepláků!
Jsem divná já, nebo jsou divní ti, co chodí po ulici v teplákách? Když jsem byla malá, patřily tepláky do výbavy prakticky každého dítka;
Zuzana Zajícová
Voní člověčinou….prokristapána! (Malé vědecké pojednání o jistých termínech)
Všichni jsme lidi. No a jeden každý z nás je člověk. V každém člověku pak je srdce a duše. V některých pak srdíčko a dušička. Jeden by nevěřil, co všechno se v nás najde. A ještě ke všemu voníme člověčinou.
Zuzana Zajícová
Spala jsem s Mozartem aneb Jak na Nový rok, tak po celý rok
Která z vás může říct, že spala s Mozartem? Hádám, že žádná! Mně se to povedlo, jen teda nevím, jestli bych to chtěla po zbytek roku.
Zuzana Zajícová
Nejlepší večírky jsou ty, na kterých jsem nejmladší a nejkrásnější
Konec roku je zasvěcen večírkům. Scházejí se příbuzní, kteří na sebe nemají jindy čas, a kamarádi, aby se radovali, že se spolu dožili konce roku.
Zuzana Zajícová
Odešel jeden z nás...
Zemřel Josef Prouza... bloger a kamarád... další jeho články si už nepřečteme... poslední napsal 30. listopadu...
Zuzana Zajícová
Před vánocemi to houstne
Pár let si říkám, že už mě ty vánoce vlastně ani nebaví. Že se na ně prostě vykašlu. Jenže něco jiného je říkat si, a něco úplně jiného je holá skutečnost.
Zuzana Zajícová
Jen takový blogerský povzdech
Závidím svým blogerským kolegům. Není to nic k chlubení, ale je to tak. Stydím se, ale to je asi tak všechno, co s tím můžu udělat.
Zuzana Zajícová
Zač je v Pardubicích perník aneb Sraz blogerů v San Piegu
Blog neslouží jen k psaní blogů, ale taky k seznámení a posléze k utvrzování kamarádství pravidelně dvakrát za rok
Zuzana Zajícová
Jak jsem se odvážila navštívit blešák
Jsou místa, která jsem nejen nikdy nenavštívila, ale navštívit ani nechci. Pokud se ovšem ve mně sem tam neprobudí moje potlačovaná dobrodružná povaha.
Zuzana Zajícová
Jak jsme bydleli na zámku
Konečně se mi splnil sen. Poznala jsem, jaké to je, bydlet na zámku, a já vám o tom podám pravdivou zprávu.
Zuzana Zajícová
Desatero slušného chování aneb Jak si nikdy neutrhnout ostudu
Ledva jsem počala rozum brát, naučila mě maminka, kterak se chovat ve společnosti, abych si neutrhla ostudu. Já vás nyní s maminčiným desaterem seznámím.
Zuzana Zajícová
Jak jsem se ocitla na krok od nebe...
... a se mnou i kamarádi, co s nimi zpívám ve smíšeném sboru Gaudium Praha. Je to nejlepší způsob, jak přivítat léto. Odjet tam, kde je to jen kousek, a jste v nebi.
Zuzana Zajícová
Co to pořád mají české celebrity s těmi důchody?
Každou chvíli na mě na internetu vykoukne stížnost ohledně výše důchodu. Tu Vondráčková, pak zase Žilková nebo Obermaierová...
Zuzana Zajícová
Podvazky, punčochy, punčocháče, a taky podprsenky
Být krásnou a žádoucí, to dá někdy po čertech práci. Když jsem byla malá, dost mě děsilo, že budu muset nosit punčochy a podprsenku. Zavánělo mi to středověkou mučírnou.
Zuzana Zajícová
Cucflek (pojednání, hodící se k pučícímu jaru)
Každý se s ním někdy setkal. Nebo skoro každý, abych byla objektivní. Možná jsou mezi námi tací, co ho nikdy nevlastnili a ani nevyrobili, a těch je mi líto.
Zuzana Zajícová
Jak jsme se srazili my, co spolu tady na blogu kamarádíme
Stalo se tradicí, že se dvakrát ročně sejdeme, protože nám prostor zde na blogu nestačí. Musíme všechno probrat in natura a ještě u toho probírání stihneme objevovat krásy naší rodné hroudy.
Zuzana Zajícová
Luxování a mytí nádobí je asexuální
Moudro, jež vypadlo z pusy herečky Terezy Brodské, mě donutilo k hlubokému zamyšlení, jak na tom vlastně jsem já, škopek nádobí, vysavač a sex.
Zuzana Zajícová
Volha a já
„Tys přece pracovala v televizi. Jak to tehdy bylo?“ zeptalo se mě v divadle pár mladých herců, když na obrazovkách běžela minisérie Volha.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 428
- Celková karma 30,73
- Průměrná čtenost 1261x
...že je Hodně mužských, málo chlapů (1. knížka), vím moc dobře. Jaké jsou Nezbytné pomůcky zralé ženy (2. knížka), taky vím, stejně tak vím, jak umí být Drsný život zralé ženy (3. knížka), ale pořád ještě Tančím u tyče (4. knížka) a můj život mi právě zpestřil Lotr (5. knížka)
Píšu i zde:
Profil uživatele | i60.cz