Má závratná kariéra

Nebo spíš „závratná“? Každopádně je na konci, řekla bych. A rozhodně stála za to, ať už s uvozovkami, nebo bez.

Vezměme to pěkně od začátku. Tak nejdřív jsem se narodila, to dá rozum. Pak jsem chodila na základku, pak na gympl, pak jsem byla tři roky v ústavu a pak jsem se upíchla v telce. Takhle jednoduchá byla ta moje kariéra. No jo, ale to by si čtenář nepřišel na svý a já taky ne, žejo. Takže to vezmeme podrobněji.

Coby malé dítko jsem jevila sklony k uměleckému, řekla bych přímo bohémskému způsobu života. Celkem záhy jsem dospěla k rozhodnutí, že se stanu světovou malířkou. Jenže malá holka míní a režim mění. Udělala jsem zkoušky na Střední uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti, byla jsem přijata, leč soudruzi si nepřáli, abych studovala tak nebezpečný obor. No a tak mi napsali, že si musím vybrat v místě svého bydliště, že mě na tu uměleckou školu nepustí.

I ocitla jsem se na přírodovědném gymnáziu, jež se nacházelo v místě bydliště. Dnes jsem tomu ráda, ale tehdy…tehdy jsem brečela a přísahala, že se ze mě ta malířka stane, i kdyby se soudruzi postavili na hlavu.

Zkoušky na UMPRUM jsem dělala celkem pětkrát, až mi docent Hegar prozradil, že mě nevezmou, i kdybych se na tu hlavu postavila já a ne soudruzi, neb mám v posudku napsané „studium na vysoké škole nežádoucí“.

Jedinou školou, kam se mohly uchýlit takové pochybné existence, jakou jsem byla já, byl ústav. Školský ústav umělecké výroby, jenž spadal pod Ministerstvo kultury a ne školství. Tak jsem se tam dostala a strávila zde krásné tři roky.

V té době jsem se vdala a měla malou Terezku. Narodila se mi o prázdninách mezi prvním a druhým ročníkem ústavního studia. Do školy jsem pak chodila i s malým dítkem, neb co nebylo možné na jiné škole, v ústavu  bylo povolené. No a ve třetím ročníku jsem kromě studia a mateřství začala externě pracovat v ČST jako výtvarnice, přesněji malířka pozadí. Svého času jediná malířka pozadí v celém Československu a možná i v celém socialistickém táboře. Byla to doba temna, to jo, ale jinak to byla doba krásná. Byla jsem mladá, štíhlá, akční, no prostě krásný to bylo.

Třináct let jsem malovala kulisy a cedule a obrázky pro inscenace a pohádky a bylo to bezva.

Pak přišel listopad1989 a s ním čerstvý vzduch do zatuchlé naší rodné vlasti. I ČST se nadechla a nejvíc zpravodajství. Tam jsem dřív nesměla prstíček strčit a najednou jsem dostala nabídku, abych pracovala v rodícím se grafickém centru. No tak jsem šla. Co jsem dřív malovala štětcem, to jsem teď malovala myší a tužkou v počítači. Krásná doba to byla. Sedmnáct let jsem spoluvytvářela tvář zpravodajství a byl to adrenalin!

Jenže pak se přihodilo, že se snižovaly stavy. No jo. Z grafiky museli odejít čtyři z nás a mezi nimi i já. Naštěstí se stalo, že na mě v hlavní budově nezapomněli a já se vrátila. Ve scénice jsem pilně pracovala už ne jako pozaďářka, ale jako úřednice! Jako dispečerka scéniky. Moc pěkná práce to byla! Pak se ale vrátila kamarádka z mateřské, co jsem ji na tom dispečinku zastupovala, a já se stala dispečerkou dopravy! Měla jsem na starosti auta i lidi, papírování a tak. Moc pěkná práce to byla! Všechno se vyvíjí a sune se kupředu, a tak se stalo, že jsem se ocitla po pár letech  na pozici jiné. Už jsem neměla na starosti lidi, ale jen auta a papíry kolem a taky účty rekvizitářů a kostymérek. Bezva práce!

Tak jsem si tak pěkně úřadovala a účtovala, žádné ambice jsem už neměla, už jsem nechtěla být ničím extra, už jsem jen poctivě pracovala. No a jednoho odpoledne takhle  letos v květnu si mě zavolal šéf.

A začal oklikou pěkně zeširoka.

Tak a teď jste určitě napnutí, jak to dopadlo! Kam se moje kariéra – a nebudeme si nic nalhávat – kariéra, co vlastně šla celou dobu jen z kopce – kam se ta moje kariéra momentálně ráčí ubírat.

Tak já vám to teda povím. Anebo radši nepovím. Napíšu o tom další článek, aby bylo trochu toho napětí zde na blogu!