Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Divoké letní noci a taky pěkná divočina ve dne

26. 06. 2017 10:46:34
Horké letní ráno. Sobota v červenci. Na klice nám visela igelitka plná tvrdého chleba. Dřív jsme je dávali sousedovic koním, ale poslední dobou máme zajímavější strávníky.

Prasátka. Kousek od naší vesnice je na břehu Vltavy kromě pěkné hospůdky taky veliká zahrada a v ní bydlí několik desítek černých prasátek různých velikostí. Od malinkatých přes ty střední až po otce rodu – mohutného kance se zahnutými kly...nebo zuby...nebo co to je.

Tam jezdíme na procházku a s sebou vozíme nashromážděné ztvrdlé pečivo. Nejsme sami, krmit prasátka jezdí víc lidí z okolí.

Tak tu červencovou sobotu jsme se rozhodli, že si vyrazíme na výlet k prasátkům.

Ledva jsme vyjeli, upozornil mě pan Zajíc, že naše auto tak trochu stávkuje, může se snadno stát, že zůstaneme někde bez dopravního prostředku. Sotva mi tu radostnou novinu sdělil, auto předvedlo názorně, o čem že je vlastně řeč. Škytlo a zastavilo. Zastavilo v nevhodný moment – na křižovatce ve vedlejší vesnici. Manžel jadrně zaklel, vypnul motor a na můj nesmělý dotaz, co že se vlastně s naším starým dopravním prostředkem děje, zařval několik nepublikovatelných slov a já posléze vyrozuměla, že se auto rozhodlo přestat řadit. Vzhledem k tomu, že má automatickou převodovku a že tam vždycky jako naschvál samovolně zařadilo jedničku, nebylo možné naši starou chudinku ani odtlačit. Manžel vyzkoušel různé finty a nakonec se mu povedlo fiátka ukecat. K prasátkům jsme nakonec dojeli, poctili jsme je námi od huby odtrženými skývami chleba a po procházce kolem Vltavy jsme se vydali na zpáteční cestu. Co vám budu vyprávět; museli jsme ještě nakoupit a naše trucovité vozidlo předvedlo, zač je toho loket, ještě několikrát. Domů jsme nakonec dojeli. Zaparkovali jsme před domem a ponechali naše milé auto svému osudu.

Po obědě jsme se vrtali v zahradě. Tedy já se vrtala, manželovi vrtalo v hlavě, co si počne s trucovitým autem.

„Taky to slyšíš?“ otázal se. Taky jsem to slyšela. Takovou tu hudbu „tuc tuc tuc“ jakoby možná od sousedů, ale zase jakoby odjinud. Vzápětí jsem si všimla, že kolem našich vrat proudí větší množství mládeže s batůžky a že směřují všichni jedním směrem. Jelikož jsem kronikářkou a zvědavost mám takříkajíc v popisu práce, vydala jsem se na průzkum. No jo. Kousek od našeho domu v areálu bývalého kravína – nyní konírny – byl v plném proudu festival. První ročník břežanského Verbíř festu, jak jsem se dočetla na plakátu, vstupné padesát korun, kapely zvučných jmen, jako třeba Maniac, Fixage a tak. Vypadalo to, že noc bude v našich končinách divoká.

Kvečeru jsme se rozhodli, že vyrazíme k rybníku. My se rozhodli vyrazit, ne tak naše auto. Ani neškytlo...prostě nešlo ani nastartovat. Vylezla jsem, popadla Besinku a šla se projít do polí. Manžel totiž vypadal poněkud...nebezpečně. Taky vypadal, že se o něj pokouší mrtvice. Tak jsem se radši vypařila.

Mezi poli jsem ovšem nenalezla kýženého klidu. Mou cestu doprovázela muzika a texty oněch skladeb byly opravdu rafinované. „Akorát, přišel jsem z noční a jdu spát, akorát“...to celé asi tak třicetkrát. „Je divná doba, to víme voba“, tuc tuc tuc,..taky třicetkrát. No jo, kdyby mi bylo šestnáct, tak nejsem v polích, ale na festu.

Když jsem dorazila domů, manžel se trochu uklidnil a hloubal v příručkách. Vyslovil oprávněnou obavu, že je dost vo hubu nechat auto přes noc před barákem, když se všude kolem potuluje rozvášněná omladina. Jelikož jsem byla v tuto chvíli zcela k nepotřebě, přestože jsem dispečerkou dopravy, šla jsem si lehnout.

V noci jsem se probudila. Neblahé tušení mě přimělo vykouknout z okna. Naše auto před domem nebylo! Že by se mládeži povedlo nemožné a auto nám ukradla?

Ne. Nemožné se podařilo panu Zajícovi. Tak dlouho zkoumal příručku, až v ní nalezl řešení. Dozvěděl se, že vlastní jakousi kartičku s kódem. Sedmimístným číslem. To když vyťuká plynovým pedálem, auto se umoudří a nastartuje. V pyžamu se tedy v hluboké noci odebral k autu. A vskutku! Příručka nelhala! Sice to trvalo dost dlouho, než ty zatracené číslice všechny vyšlapal, ale nakonec - hosana- auto nastartoval. Vycouval doprostřed silnice a jal se otáčet směrem k vratům. V tu chvíli se velká část festivalové mládeže rozhodla, že se projde hlubokou nocí a odlehčí cestou svým močovým měchýřům. No a v ten samý moment se naše auto rozhodlo, že svou porážku nedá lacino, a chcíplo. Představte si tu situaci: auto naštorc přes silnici, v něm sedí namíchnutý chlapík v pyžamu, v ruce třímá kartičku s kódem, nohou zuřivě šlape na plyn a kolem se rojí mládež, částečně močící, částečně zírající a vesměs opojená vším možným.

Přišlo mi to fakt k smíchu, ale vzhledem k tomu, že jsem onu ošemetnou situaci nemusela řešit a můj manžel má italskou náturu, smích jsem úspěšně ututlala a radši se tvářila soustrastně. Vzhledem k tomu, že naše nebohé vozidlo stálo na dvoře, bylo patrné, že akce se podařila.

Manžel se rozhodl, že auto dopraví do Prahy na parkoviště před naše společné pracoviště, a tam že se dostaví odborník na slovo vzatý, který nám, respektive našemu autu, několikrát vytrhl trn z paty...pneumatiky. Po nekonečných hodinách mi manžel zavolal. Ano, dojel. Trasa, která jindy trvá dvacet minut, když není provoz, mu trvala dvě hodiny. Jel totiž na každých světlech tam, kam zrovna svítila zelená...okružní jízda Prahou. Stejně mu to několikrát chcíplo a posledních padesát metrů musel tlačit.

Tak to vidíte. I na vesnici lze zažít drama! A navíc patříme od letošního léta k slavným místům, kde se odehrávají letní festivaly! Jen nemáme čím jezdit na výlety...

Autor: Zuzana Zajícová | pondělí 26.6.2017 10:46 | karma článku: 22.86 | přečteno: 898x

Další články blogera

Zuzana Zajícová

Straším na blogu

Je to tak – jsem už starou a troufám si říct ostřílenou a otrkanou blogerskou stálicí. Už deset let! 11. 11. 2007 jsem zdárně překonala nástrahy na mne kladené

10.11.2017 v 10:57 | Karma článku: 20.33 | Přečteno: 395 | Diskuse

Zuzana Zajícová

Když holky vedou řeči

To se tak někdy přihodí, že vedete řeči na úrovni a dozvíte se víc než byste čekali. A taky na sebe často leccos prozradíte.

6.11.2017 v 9:32 | Karma článku: 21.25 | Přečteno: 1025 | Diskuse

Zuzana Zajícová

Mám ji tak akorát

No, prý dokonce větší než většina holek. Ale já si teda myslím, že bych ji mohla mít ještě větší. Protože čím větší, tím lepší. To je bez diskuse.

30.10.2017 v 11:29 | Karma článku: 22.50 | Přečteno: 1191 | Diskuse

Zuzana Zajícová

Nostalgie po Turecku

Když se venku prohání vítr a honí kolem oken listí, je to to ten správný čas zalistovat v albu a ohřát se aspoň vzpomínkou. Na vůni květin. Na horký písek. Na moře...

23.10.2017 v 9:09 | Karma článku: 18.52 | Přečteno: 474 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Pavel Vrba

Horor, co povstal z mlžného oparu.

K tomu, když si ještě pomyslím, že k tomu došlo vlastně díky mé vlastní iniciativě. Ach jo. Na druhou stranu, zase kdyby k tomu nedošlo, neuvědomil bych si, jaké existuje propojení mezi jízdou autem v mlze, úklidem a nákupem.

18.11.2017 v 14:15 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 81 | Diskuse

David Gruber

Hlubiny študákovy duše – písemka z matematiky 1939 – prezidentští kandidáti v roce 2017

Včerejší den se týkal studentů, televize Nova tedy měla o nich klasický film z roku 1939. Zajímalo mne, jaké příklady měli septimáni na závěrečnou písemku z matematiky. A co ty příklady vypovídají o úrovni vzdělanosti tehdy a dnes

18.11.2017 v 13:47 | Karma článku: 17.11 | Přečteno: 315 | Diskuse

Jitka Štanclová

Výjimečný den

Jsou dny, které se vám zapíší do paměti a ponecháte si je tam uchované na celý život. Tak to cítím i já.

18.11.2017 v 10:42 | Karma článku: 12.56 | Přečteno: 197 | Diskuse

Helena Vlachová

Tak tohoto se bohdá snad nedožiji

Jedno se mi po Listopadu 1989 velmi nelíbí. A tím jsou rodiny. Přejímáme západní styl života, jenž se promítá i do rodin.

18.11.2017 v 10:19 | Karma článku: 19.41 | Přečteno: 442 | Diskuse

Libuse Palkova

Svíčkovou anebo smažené kobylky?

Málo platné, jídlo je součástí kultury každého národa a na co jsme zvyklí odmalička, to považujeme za to nejlepší.

18.11.2017 v 8:19 | Karma článku: 16.67 | Přečteno: 600 | Diskuse
VIP
Počet článků 190 Celková karma 23.37 Průměrná čtenost 1056

Nejradši mám chleba se sádlem. A taky ráda píšu.

...že je Hodně mužských, málo chlapů (1. knížka), vím moc dobře. Jaké jsou Nezbytné pomůcky zralé ženy (2. knížka), taky vím, stejně tak vím, jak  umí být Drsný život zralé ženy (3. knížka), ale pořád ještě Tančím u tyče (4. knížka)...

 



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.