Novela zákona, která zachrání naše školství

Tuhle jsme s kamarádkou Renátou vzpomínaly na školu, tedy na naše první vzpomínky a zážitky z první třídy. Renáta mi vyprávěla o své učitelce, která kradla dětem svačiny.

 No jen si to představte! Učitelka a krade dětem jídlo! Smály jsme se a mně to přišlo skoro nemožné. Jenže když se nad tím zamyslíte, když si představíte takovou uštvanou učitelku, věčně hladovou, jak musí koukat na třicet žvýkajících prvňáků, den co den, tak ta představa se tak absurdní nezdá.

  Ráno je hektické, učitelka sotva stíhá, má čas tak akorát na cigaretu a černý kafe a posbírat všechny sešity, nezapomenout brejle a šup honem do školy přes celou Prahu. Do velké přestávky to jakžtakž překlepe, ale pak se všechny ty dětičky vytasí se svačinami od pečlivých matiček a to je konec. Učitelka si v duchu slibuje, že si svačinu nachystá už večer, ale skutek utek. No a pak si jedna holčička v první lavici kňouravě stěžuje, že má asi tu šunku zkaženou, že to jíst nebude a paní učitelka řekne - ukaž, já to ochutnám, jestli opravdu není zkažená - a vstane a jde k lavici, oči může nechat na krajíci bohatě proloženém růžovoučkou šunkou od kosti, na kterou z učitelského platu nikdy neměla, holčička jí podá tu dobrotu a učitelka je ztracená. Kousne jednou, šunka se na jazyku rozplývá, ale učitelka si není jistá kvalitou, a tak si kousne ještě jednou. Pak holčičce potvrdí perfektní jakost, ale holčička fňuká, že už nemůže a nechce tu svačinu zpět. Tak se vlastně poprvé paní učitelka obětuje, protože holčička říká, že nesmí tu svačinu přinést zpátky domů  a že ji teda bude muset vyhodit. Paní učitelka tedy svačinu dojí. Má sice výčitky svědomí, ale když vidí, jak  holčičce vyřešila problém, jak je spokojená a jak je spokojený i učitelský scvrklý žaludek, zažene výčitky do nejzazšího kouta.

  Od toho osudného dne učitelka bedlivě sleduje své svačící prvńáky a jakmile někdo z nich jeví známky únavy a sytosti, už je tu obětavá učitelka a znavenému jedlíkovi ulehčí od jeho břímě. Jenže za nějaký čas už učitelka přesně ví, které dítě nosí jakou svačinu a už jí nějaký ten chleba s máslem a obyčejným taveňákem nestačí. Začne si vybírat a občas to přežene a nečeká, až je na vybraném nositeli nejlepší svačiny znát nasycení. No a pak si doma některé z dětí postěžuje a malér je na světě. Učitelka po dohodě opustí školu a jde prodávat do řeznictví hned vedle svého bytu. Má mnohem větší plat a šunky co hrdlo ráčí a jestli neumřela, je v řeznictví dodnes.

  Tak nějak to možná bylo a já si při té své dedukci vzpomněla i na svoje problémy se svačinou. Bylo mi trochu víc, bylo mi už jednadvacet a měla jsem dvouměsíční dceru. Studovala jsem  druhý ročník nástavby a do školy jsem chodila tak dvakrát týdně s kočárem. Vždycky jsem přiletěla, nabrala si úkoly na další týden, nechala kolovat mimino mezi spolužačkami a stejně jako ta učitelka vyhládle sledovala mé milé kamarádky, jak vytahují ohromné svačiny, připravené pečlivými matkami. Jo, kamarádky byly všechny svobodné, bydlely u rodičů a neměly o životě mladé nezkušené novopečené manželky a matky, žijící daleko od rodného města, ani páru. Spolužaček bylo jedenáct, a když mi dala každá kousnout, rozlil se mi po těle nepopsatelný pocit blaha. Jednou jsem ovšem zaslechla dost nepříjemný rozhovor o tom, jak jsem nějaká divná, že nemám ani na sváču, a že je už nebaví mi dávat kousnout. Od té doby jsem vždycky k láhvi pro dceru přibalila hoodně velkou svačinu a nikdy jsem si už neřekla o ochutnání kamarádkám, naopak jsem sama horlivě nabízela.

    Proto mám pro paní učitelku, ujídající svačiny, pochopení, určitě jako mnohá laskavá čtenářka, která stejně jako já zažila ten stres a nervy, aby všechno stihla a zvládla a vyráží z domova hladová. Tady musím poznamenat, že jsem měla postavičku jedna radost, prakticky jako dnešní modelky a kdyby se tohle nestalo před lety, ale dnes, módní fotografové by se přetrhli.

   Vraťme se ještě na chvíli k oné paní učitelce. Možná, že by nebylo od věci její prohřešek zlegalizovat a nebojím se říct, přímo uzákonit. Kdyby děti povinně vyživovaly své učitele, bylo by vystaráno. Problém rostoucího množství obézních dětí by byl vyřešen, stejně tak i pověstná chudoba učitelského stavu. Ty děti, pro které je skoro nadlidský úkol dojíst svačinu (mezi něž jsem kdysi v první třídě patřila i já), by byly spokojené stejně jako popeláři, jimž by se značně ulehčilo od nedojedených svačin, pokoutně házených do odpadků.  

   Proto navrhuji novelu zákona ve prospěch hladovějících učitelů. Možná že by se to dalo ještě tak nějak zařídit, že by si na své přišli i chudáci bezdomovci. Ti by mohli čekat před školou a odebírat to, co učitelé odmítnou. Třeba obyčejné chleby s máslem nebo se sádlem. Myslím, že by se páni poslanci měli  zamyslet a můj návrh uvést v praxi. Nebo by mohli alespoň zařídit časté exkurze školáků a jejich učitelů do parlamentní kantýny. To by taky šlo.