Jak jsem byla nevěrná

Někdy se to tak nachomejtne, že se dostanete do takové situace, ze které není úniku, a vy prostě musíte. Musíte být nevěrní!

V úterý jsem si takhle po ránu odskočila na schůzku předem domluvenou. Jako že než začnu pilně pracovat, mrknu se na Karlovo náměstí za jedním panem docentem, co jsem s ním měla naposled rande před čtyřmi měsíci. Pan docent je velkej štramák a mně nedělá žádný problém si před ním bez řečí odložit. No tak jsme se přivítali, já si odložila a on se zanořil do mých útrob. Ku pomoci si vzal dalekohled a taky různé nástroje. No jo, bystrý čtenář už určitě pochopil; pan docent je věhlasným odborníkem na útroby ženské, a jelikož jsou ty moje tak trochu cimprlich, kouká mi do nich častěji, než je obvyklé.

Tentokrát to bylo trochu jinačí. Panu docentovi se něco nezdálo. Odložil dalekohled a odebral se se mnou vedle na ultrazvuk. Dámy jistě znají a pánům hbitě přiblížím, kterak takový ultrazvuk na gyndě vypadá. Vypadá prakticky stejně jako ten váš…abych tak řekla…nástroj z masa a krve, jen tenhle je ze studeného materiálu, asi nějaký kov to je. Nicméně vyšetření je veskrze příjemné a ten, kdo nástroj navrhl, nám ženám rozumí.

  „Pane docente, nemáte chuť se po šichtě odebrat do lesa a koukat do zeleně?“ pravila jsem ke skloněné hlavě odborníkově.

  „Myslíte, že když koukám celý den sem?“ zasmál se pan docent.

  „No…vždyť to musí být hrozný, ten pohled.“

Pan docent se usmíval, ale pak zvážněl a poslal mě k Apolináři, kde  pracuje. No jo…na další kontrolu a na operaci. Našel mi v útrobách něco, s čím se chtěl podělit i s ostatními odborníky, aby i oni viděli, co lze v takové paní Zajícové objevit za skrytou krásu…

Rande se trochu zvrtlo. Do práce jsem ten den nedorazila, zato jsem si to rozdala ještě s několika odborníky a s dalším ultrazvukem. U Apolináře se s tím nemažou. Hned v pátek jsem se měla dostavit nalačno a být připravená na všechno.

Ve středu jsem měla fofry. Musela jsem zmáknout předoperační vyšetření. Krev i moč OK, EKG taky, ale pak se to zadrhlo. Po natočení EKG jsem musela vyčkat, až jistý pan doktor onen záznam popíše… od devíti do jedné hodiny jsem čekala…nejedla jsem, nepila jsem, a takových nás byla plná čekárna. Pan doktor je stařičký, jeho sestra taky, a jak jsem pochopila, s počítačem nejsou kamarádi. Jenže ten den měl tenhle pan doktor službu na popisování…z vedlejších ordinací vykukovaly dvě mladé kolegyně páně doktora a byly zoufalé stejně jako my, čekající pacienti. Nakonec to nevydržely a tajně nám dávaly signály. Když jsme my  bystřejší pochopili, zaklepali jsme - já a jeden pán - na nedobytné dveře a vyžádali si zpět naši dokumentaci. Nerudná sestra nám ji s brbláním vydala a byla to pak otázka několika (!) minut, a já měla můj EKG záznam popsaný. Jakmile to spatřili ostatní čekající, vzali ordinaci pana doktora šturmem. Paní doktorka mi šeptem vysvětlila, že ten den má popisy na starost stařičký pan doktor, a že ví, ale že….pokrčila rameny.

Ve čtvrtek jsem měla v práci fofry, aby po mně zůstal čistý stůl. Tímto děkuji svým drahým kolegům, co musí pracovat i za mě. Děkuju a slibuju, že jsem zpátky co nejdřív!

U Apolináře jsou všichni moc milí. Od kartotékových dam, pomocný personál, sestřičky, až po veškeré pány doktory a doktorky. Nás čekatelek na operaci bylo šest; studentky, mladé paní i babičky. Nemoc si nevybírá...

Sešly jsme se vespolek v pokoji, kde nám bylo každé přiděleno křeslo a stolek. Takový přijímací salón řekla bych.

Všechny jsme se převlékly do nočních košilí a navlíkly si punčochy, zakoupené v lékárně. Nechápu, proč jsem si kromě jiného tak pečlivě holila nohy. Nikdo neměl šanci to ocenit, když byly schované v apartních punčoškách…

Sestřičky se o nás vzorně staraly, všechno nám krásně vysvětlily, byly empatické, a přestože tohle absolvují denně a je to pro ně rutina, chovaly se velmi starostlivě. Já jsem naprosto nebojácná osoba, neboť jsem do dvaceti let bydlela s rodiči přímo v nemocnici, a tak mi je syndrom bílého pláště zcela cizí, na rozdíl od mých dopoledních kolegyň, které se chvěly v obavách z věcí příštích, až mi jich bylo líto.

Na sále mě očekávala krásná paní doktorka a neméně krásný pan doktor anesteziolog. Podali mi ruku, představili se a vysvětlili, cože mi to budou dělat.

  „Pod kontrolou takhle hezkýho pana doktora budu ráda spát,“ prohlásila jsem a všichni na sále se zasmáli. Veselá společnost, to je moje!

Probrala jsem se na pooperačním pokoji. No, trochu to bolelo, to jo, ale dostala jsem kapačku a za dvě hodiny se mohla napít. Mana nebeská! Čaj, a byl fakt dobrý, ne jako typický nemocniční!  Strávila jsem celkem příjemné chvíle povídáním s paní sanitářkou a sledováním cvrkotu na pokoji.

Za další dvě hodiny jsem se se sestřičkou odebrala zpátky do pokoje s křesly a dostala sváču. Housku, sejra a zase čaj. Než si mě mohl pan Zajíc vyzvednout, stihla jsem si ještě s paní sanitářkou skáknout na kafe o patro výš, kde jsem potkala několik čerstvých maminek s miminky v nákupních košících. Všechna  miminka jsem si prohlídla a pochválila. Je to taková naděje, že v nemocnici není jen nemoc, ale i nový život…

No a teď jsem doma, píšu tenhle článek a mám se dobře, jen jsem v očekávání…histologickém očekávání. Chybí mi kousek mých útrob, co ho musí prozkoumat, ale krásná paní doktorka, co mi ho vzala, mi prozradila, že to nevypadá špatně. Takže jsem sice v očekávání, leč v očekávání optimistickém, ne jako před šesti lety…

Aha…nějak jsem zapomněla vysvětlit, jak jsem to myslela s tou nevěrou! Byla jsem nevěrná Bulovce! Spustila jsem se s Apolinářem! Ale Bulovka mi to určitě ráda odpustí, protože stejně jako na Bulovce, tak i u Apolináře jsou skvělí a moc pěkně se starají o nás, co je potřebujeme.

Ať už histologie dopadne, jak chce (pevně doufám, že dobře), jsem neskonale vděčná všem, co o mě tak vzorně pečovali. A že to byl zase fofr, stejně jako tenkrát na Bulovce! Když jsem po operaci sestřičce řekla, že jsou tam všichni moc milí, usmála se a odvětila, že to je snadné, když je milý i pacient. Takže buďme na sebe milí a svět bude hezčí i přes všechna trápení a nemoci…