Trochu o hypochondrech a taky o jednom doktorovi
Táta léčil své pacienty z celého širokého okolí, ale když postihla nemoc někoho z nás, museli jsme k sousedům; měli jsme na výběr od dětského lékaře, přes psychiatra až po gynekologa. My jsme neměli doma ani aspirin. Osvědčenou léčebnou metodou mých rodičů byl čaj s citrónem a medem a dobrá knížka v posteli. Taky procházky v lese nám táta s oblibou ordinoval. Jednou mě před jistou smrtí zachránil chleba se sádlem a s cibulí. Týden jsem nejedla a měla horečky a to bylo první jídlo, co jsem hodlala sníst. Maminku chytal fantas, ale táta prohlásil, že když na to mám chuť, tak mě to postaví na nohy. Měl pravdu, jako vždycky.
Mého tátu jeho pacienti milovali. Jelikož byl neurolog, měl svou stálou klientelu s celoživotními problémy. Nejvíc mi v paměti uvízl „vykydaljindřichjevíčko". To byl zvláštní pacient, kterému nic nebylo, ale měl všechny nemoci světa. Prostě těžký hypochondr. Odebíral veškeré dostupné lékařské časopisy a do noci si v nich četl. S latinským slovníkem a skripty pro studenta medicíny se prokousával chorobami, aby týden co týden v neděli po obědě zasedl zbrocený potem k telefonu a vytáčel naše číslo. Vždycky jsme se se sestrou hádaly, která zvedne sluchátko.
Byla to slast slyšet: „tadyvykydaljindřichjevíčko,jjjeprosímpanprimářdddoma?" A než jsme buď já, nebo sestra odpověděly a předaly sluchátko, poslouchaly jsme nadšeně drkotání zubů a úzkostné dýchání pana Vykydala. Za našeho hihňání táta trpělivě neděli co neděli panu Vykydalovi vysvětloval, vyvracel a posléze pozval k pondělní konzultaci do ordinace. Maminka mezitím seděla u rozehrané partie pasiánsu, kouřila, pila kafe a čekala, co zase pana Vykydala postihlo za exotickou nemoc. Neboť vězte, že žádná choroba, byť sebevzácnější, neobstála před páně Vykydalem a ten s jistotou rozpoznával její strašlivé příznaky.
Mezi stálými pacienty bylo taky několik hajných. Měli jsme tudíž zaručený příjem bažantů, koroptví a vánočních stromků. My děti jsme vždycky posuzovaly, čí tatínek je oblíbenějším doktorem podle počtu bažantů, visících na balkoně. Musím s hrdostí oznámit, že náš tatínek s přehledem vyhrával. To víte, hajní nepotřebují gynekologa ani psychiatra, zato neurolog jim byl pořád co platný.
Tatínek dostával taky od svých vděčných pacientů slivovici. Ačkoliv byl známým abstinentem, stejně mu ji nosili. Jednou jsem přišla domů ze školy a moji milovaní rodiče trávili plodné odpoledne sléváním všech litrových lahví do několika desetilitrových demižonů. Tatínkovi nějaký odborník poradil, že musí z každé lahve ochutnat, aby náhodou nebyl obsah zkažený. Takže když jsem přišla domů, oba moji do té doby prakticky abstinující rodičové byli pod obraz. Táta se po třech krušných dnech strávených s do té doby neznámou kocovinou odebral i s demižony do sklepa a tam je uložil do nejtemnějšího kouta s tím, že je vytáhne, až se holky budou vdávat.
Táta taky jezdil ordinovat do vedlejších měst. V pondělí do už zmíněného Jevíčka a ve čtvrtek do Svitav. Vždycky vyjížděl mnohem dřív, než musel, protože se cestou zastavil u několika svých věrných pacientů v okolních vesnicích. Cestou tam je vyšetřil, cestou zpět jim přivezl potřebné léky. Bral to jako samozřejmost, že za nimi dojel sám, aby se nemuseli trmácet oni za ním. V pondělí večer vždycky doma referoval, s jakou chorobou přišel jeho milý pan Vykydal. Léta za tátou chodil do ordinace a trávil šťastné chvíle při zasvěcené debatě o momentální nemoci a jejím léčení. Dávno jsem už byla dospělá a bydlela jsem v Praze, když mi jednou rodiče smutně oznámili, že pan Vykydal umřel. Umřel na infarkt, vysněné exotické choroby, po které celý život toužil, se nedočkal.
Můj táta byl zkrátka ten nejlepší pan doktor, který používal kromě svých medicínských znalostí i srdce a soucit. Rodiče neměli chatu ani chalupu, za celý život postupně tři auta, bydleli jen ve služebním bytě, ale zato vlastnili hromady knih. A taky ty bažanty na balkoně.
Zuzana Zajícová
Já i vy máme štěstí
Vzpomínáte si na žebračky, držící v náručí zcela apatické miminko? Vyrojily se hned po revoluci 1989 a vydržely na pražských ulicích pár let.
Zuzana Zajícová
Jak jsem šla do pekla
...a to ještě ke všemu o Velikonocích. Navíc jsem se vrátila v čase, a to všechno dobrovolně. Někdy je to třeba...
Zuzana Zajícová
Do tepláků!
Jsem divná já, nebo jsou divní ti, co chodí po ulici v teplákách? Když jsem byla malá, patřily tepláky do výbavy prakticky každého dítka;
Zuzana Zajícová
Voní člověčinou….prokristapána! (Malé vědecké pojednání o jistých termínech)
Všichni jsme lidi. No a jeden každý z nás je člověk. V každém člověku pak je srdce a duše. V některých pak srdíčko a dušička. Jeden by nevěřil, co všechno se v nás najde. A ještě ke všemu voníme člověčinou.
Zuzana Zajícová
Spala jsem s Mozartem aneb Jak na Nový rok, tak po celý rok
Která z vás může říct, že spala s Mozartem? Hádám, že žádná! Mně se to povedlo, jen teda nevím, jestli bych to chtěla po zbytek roku.
Zuzana Zajícová
Nejlepší večírky jsou ty, na kterých jsem nejmladší a nejkrásnější
Konec roku je zasvěcen večírkům. Scházejí se příbuzní, kteří na sebe nemají jindy čas, a kamarádi, aby se radovali, že se spolu dožili konce roku.
Zuzana Zajícová
Odešel jeden z nás...
Zemřel Josef Prouza... bloger a kamarád... další jeho články si už nepřečteme... poslední napsal 30. listopadu...
Zuzana Zajícová
Před vánocemi to houstne
Pár let si říkám, že už mě ty vánoce vlastně ani nebaví. Že se na ně prostě vykašlu. Jenže něco jiného je říkat si, a něco úplně jiného je holá skutečnost.
Zuzana Zajícová
Jen takový blogerský povzdech
Závidím svým blogerským kolegům. Není to nic k chlubení, ale je to tak. Stydím se, ale to je asi tak všechno, co s tím můžu udělat.
Zuzana Zajícová
Zač je v Pardubicích perník aneb Sraz blogerů v San Piegu
Blog neslouží jen k psaní blogů, ale taky k seznámení a posléze k utvrzování kamarádství pravidelně dvakrát za rok
Zuzana Zajícová
Jak jsem se odvážila navštívit blešák
Jsou místa, která jsem nejen nikdy nenavštívila, ale navštívit ani nechci. Pokud se ovšem ve mně sem tam neprobudí moje potlačovaná dobrodružná povaha.
Zuzana Zajícová
Jak jsme bydleli na zámku
Konečně se mi splnil sen. Poznala jsem, jaké to je, bydlet na zámku, a já vám o tom podám pravdivou zprávu.
Zuzana Zajícová
Desatero slušného chování aneb Jak si nikdy neutrhnout ostudu
Ledva jsem počala rozum brát, naučila mě maminka, kterak se chovat ve společnosti, abych si neutrhla ostudu. Já vás nyní s maminčiným desaterem seznámím.
Zuzana Zajícová
Jak jsem se ocitla na krok od nebe...
... a se mnou i kamarádi, co s nimi zpívám ve smíšeném sboru Gaudium Praha. Je to nejlepší způsob, jak přivítat léto. Odjet tam, kde je to jen kousek, a jste v nebi.
Zuzana Zajícová
Co to pořád mají české celebrity s těmi důchody?
Každou chvíli na mě na internetu vykoukne stížnost ohledně výše důchodu. Tu Vondráčková, pak zase Žilková nebo Obermaierová...
Zuzana Zajícová
Podvazky, punčochy, punčocháče, a taky podprsenky
Být krásnou a žádoucí, to dá někdy po čertech práci. Když jsem byla malá, dost mě děsilo, že budu muset nosit punčochy a podprsenku. Zavánělo mi to středověkou mučírnou.
Zuzana Zajícová
Cucflek (pojednání, hodící se k pučícímu jaru)
Každý se s ním někdy setkal. Nebo skoro každý, abych byla objektivní. Možná jsou mezi námi tací, co ho nikdy nevlastnili a ani nevyrobili, a těch je mi líto.
Zuzana Zajícová
Jak jsme se srazili my, co spolu tady na blogu kamarádíme
Stalo se tradicí, že se dvakrát ročně sejdeme, protože nám prostor zde na blogu nestačí. Musíme všechno probrat in natura a ještě u toho probírání stihneme objevovat krásy naší rodné hroudy.
Zuzana Zajícová
Luxování a mytí nádobí je asexuální
Moudro, jež vypadlo z pusy herečky Terezy Brodské, mě donutilo k hlubokému zamyšlení, jak na tom vlastně jsem já, škopek nádobí, vysavač a sex.
Zuzana Zajícová
Volha a já
„Tys přece pracovala v televizi. Jak to tehdy bylo?“ zeptalo se mě v divadle pár mladých herců, když na obrazovkách běžela minisérie Volha.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 428
- Celková karma 30,52
- Průměrná čtenost 1261x
...že je Hodně mužských, málo chlapů (1. knížka), vím moc dobře. Jaké jsou Nezbytné pomůcky zralé ženy (2. knížka), taky vím, stejně tak vím, jak umí být Drsný život zralé ženy (3. knížka), ale pořád ještě Tančím u tyče (4. knížka) a můj život mi právě zpestřil Lotr (5. knížka)
Píšu i zde:
Profil uživatele | i60.cz