Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Trochu o hypochondrech a taky o jednom doktorovi

24. 05. 2017 10:06:21
Můj táta byl venkovský doktor. Bydleli jsme na konci nemocniční zahrady ve starém domě ještě s pěti dalšími doktorskými rodinami. Taková jedna velká doktorská rodina.

Táta léčil své pacienty z celého širokého okolí, ale když postihla nemoc někoho z nás, museli jsme k sousedům; měli jsme na výběr od dětského lékaře, přes psychiatra až po gynekologa. My jsme neměli doma ani aspirin. Osvědčenou léčebnou metodou mých rodičů byl čaj s citrónem a medem a dobrá knížka v posteli. Taky procházky v lese nám táta s oblibou ordinoval. Jednou mě před jistou smrtí zachránil chleba se sádlem a s cibulí. Týden jsem nejedla a měla horečky a to bylo první jídlo, co jsem hodlala sníst. Maminku chytal fantas, ale táta prohlásil, že když na to mám chuť, tak mě to postaví na nohy. Měl pravdu, jako vždycky.

Mého tátu jeho pacienti milovali. Jelikož byl neurolog, měl svou stálou klientelu s celoživotními problémy. Nejvíc mi v paměti uvízl „vykydaljindřichjevíčko". To byl zvláštní pacient, kterému nic nebylo, ale měl všechny nemoci světa. Prostě těžký hypochondr. Odebíral veškeré dostupné lékařské časopisy a do noci si v nich četl. S latinským slovníkem a skripty pro studenta medicíny se prokousával chorobami, aby týden co týden v neděli po obědě zasedl zbrocený potem k telefonu a vytáčel naše číslo. Vždycky jsme se se sestrou hádaly, která zvedne sluchátko.

Byla to slast slyšet: „tadyvykydaljindřichjevíčko,jjjeprosímpanprimářdddoma?" A než jsme buď já, nebo sestra odpověděly a předaly sluchátko, poslouchaly jsme nadšeně drkotání zubů a úzkostné dýchání pana Vykydala. Za našeho hihňání táta trpělivě neděli co neděli panu Vykydalovi vysvětloval, vyvracel a posléze pozval k pondělní konzultaci do ordinace. Maminka mezitím seděla u rozehrané partie pasiánsu, kouřila, pila kafe a čekala, co zase pana Vykydala postihlo za exotickou nemoc. Neboť vězte, že žádná choroba, byť sebevzácnější, neobstála před páně Vykydalem a ten s jistotou rozpoznával její strašlivé příznaky.

Mezi stálými pacienty bylo taky několik hajných. Měli jsme tudíž zaručený příjem bažantů, koroptví a vánočních stromků. My děti jsme vždycky posuzovaly, čí tatínek je oblíbenějším doktorem podle počtu bažantů, visících na balkoně. Musím s hrdostí oznámit, že náš tatínek s přehledem vyhrával. To víte, hajní nepotřebují gynekologa ani psychiatra, zato neurolog jim byl pořád co platný.

Tatínek dostával taky od svých vděčných pacientů slivovici. Ačkoliv byl známým abstinentem, stejně mu ji nosili. Jednou jsem přišla domů ze školy a moji milovaní rodiče trávili plodné odpoledne sléváním všech litrových lahví do několika desetilitrových demižonů. Tatínkovi nějaký odborník poradil, že musí z každé lahve ochutnat, aby náhodou nebyl obsah zkažený. Takže když jsem přišla domů, oba moji do té doby prakticky abstinující rodičové byli pod obraz. Táta se po třech krušných dnech strávených s do té doby neznámou kocovinou odebral i s demižony do sklepa a tam je uložil do nejtemnějšího kouta s tím, že je vytáhne, až se holky budou vdávat.

Táta taky jezdil ordinovat do vedlejších měst. V pondělí do už zmíněného Jevíčka a ve čtvrtek do Svitav. Vždycky vyjížděl mnohem dřív, než musel, protože se cestou zastavil u několika svých věrných pacientů v okolních vesnicích. Cestou tam je vyšetřil, cestou zpět jim přivezl potřebné léky. Bral to jako samozřejmost, že za nimi dojel sám, aby se nemuseli trmácet oni za ním. V pondělí večer vždycky doma referoval, s jakou chorobou přišel jeho milý pan Vykydal. Léta za tátou chodil do ordinace a trávil šťastné chvíle při zasvěcené debatě o momentální nemoci a jejím léčení. Dávno jsem už byla dospělá a bydlela jsem v Praze, když mi jednou rodiče smutně oznámili, že pan Vykydal umřel. Umřel na infarkt, vysněné exotické choroby, po které celý život toužil, se nedočkal.

Můj táta byl zkrátka ten nejlepší pan doktor, který používal kromě svých medicínských znalostí i srdce a soucit. Rodiče neměli chatu ani chalupu, za celý život postupně tři auta, bydleli jen ve služebním bytě, ale zato vlastnili hromady knih. A taky ty bažanty na balkoně.

Autor: Zuzana Zajícová | středa 24.5.2017 10:06 | karma článku: 31.29 | přečteno: 910x

Další články blogera

Zuzana Zajícová

Straším na blogu

Je to tak – jsem už starou a troufám si říct ostřílenou a otrkanou blogerskou stálicí. Už deset let! 11. 11. 2007 jsem zdárně překonala nástrahy na mne kladené

10.11.2017 v 10:57 | Karma článku: 20.33 | Přečteno: 395 | Diskuse

Zuzana Zajícová

Když holky vedou řeči

To se tak někdy přihodí, že vedete řeči na úrovni a dozvíte se víc než byste čekali. A taky na sebe často leccos prozradíte.

6.11.2017 v 9:32 | Karma článku: 21.25 | Přečteno: 1025 | Diskuse

Zuzana Zajícová

Mám ji tak akorát

No, prý dokonce větší než většina holek. Ale já si teda myslím, že bych ji mohla mít ještě větší. Protože čím větší, tím lepší. To je bez diskuse.

30.10.2017 v 11:29 | Karma článku: 22.50 | Přečteno: 1191 | Diskuse

Zuzana Zajícová

Nostalgie po Turecku

Když se venku prohání vítr a honí kolem oken listí, je to to ten správný čas zalistovat v albu a ohřát se aspoň vzpomínkou. Na vůni květin. Na horký písek. Na moře...

23.10.2017 v 9:09 | Karma článku: 18.52 | Přečteno: 474 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Pavel Vrba

Horor, co povstal z mlžného oparu.

K tomu, když si ještě pomyslím, že k tomu došlo vlastně díky mé vlastní iniciativě. Ach jo. Na druhou stranu, zase kdyby k tomu nedošlo, neuvědomil bych si, jaké existuje propojení mezi jízdou autem v mlze, úklidem a nákupem.

18.11.2017 v 14:15 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 81 | Diskuse

David Gruber

Hlubiny študákovy duše – písemka z matematiky 1939 – prezidentští kandidáti v roce 2017

Včerejší den se týkal studentů, televize Nova tedy měla o nich klasický film z roku 1939. Zajímalo mne, jaké příklady měli septimáni na závěrečnou písemku z matematiky. A co ty příklady vypovídají o úrovni vzdělanosti tehdy a dnes

18.11.2017 v 13:47 | Karma článku: 16.51 | Přečteno: 315 | Diskuse

Jitka Štanclová

Výjimečný den

Jsou dny, které se vám zapíší do paměti a ponecháte si je tam uchované na celý život. Tak to cítím i já.

18.11.2017 v 10:42 | Karma článku: 12.56 | Přečteno: 197 | Diskuse

Helena Vlachová

Tak tohoto se bohdá snad nedožiji

Jedno se mi po Listopadu 1989 velmi nelíbí. A tím jsou rodiny. Přejímáme západní styl života, jenž se promítá i do rodin.

18.11.2017 v 10:19 | Karma článku: 19.41 | Přečteno: 442 | Diskuse

Libuse Palkova

Svíčkovou anebo smažené kobylky?

Málo platné, jídlo je součástí kultury každého národa a na co jsme zvyklí odmalička, to považujeme za to nejlepší.

18.11.2017 v 8:19 | Karma článku: 16.67 | Přečteno: 600 | Diskuse
VIP
Počet článků 190 Celková karma 23.37 Průměrná čtenost 1056

Nejradši mám chleba se sádlem. A taky ráda píšu.

...že je Hodně mužských, málo chlapů (1. knížka), vím moc dobře. Jaké jsou Nezbytné pomůcky zralé ženy (2. knížka), taky vím, stejně tak vím, jak  umí být Drsný život zralé ženy (3. knížka), ale pořád ještě Tančím u tyče (4. knížka)...

 



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.