Nechápu, co to jako je, to focení furt a všude a za každých okolností! Teda, já taky fotím furt a všude a za každých okolností, jenže ne sebe.
Fotím všechno vůkol, protože už naštěstí vědci vynalezli aparátky i pro nás blondýny. Nastavím si automat a je to. Můj foťák si se vším poradí.
Od jisté doby vlastním i mobil, co je prakticky chytřejší než já, a ten taky umí fotit, stačí jen mačkat. Takže chodím, fotím a pak se kochám, jak se to těm mým chytrým pomocníkům povedlo.
Moje maminka se nerada fotila a to jsem po ní zdědila. Taky se nerada fotím. Moje maminka byla ochotná nechat se vyfotit jedině se slunečníma brejlema a s cigaretou v ruce. Tak to jsem po ní nezdědila, neb jsem nikdy nekouřila a brejle mám dioptrické. Sluneční mám taky, ale kdovíkde na dně tašky. Dřív se s focením dělaly všelijaký kejkle, dnes jen mačkáme. Doba tomu chce, aby si lidi fotili hlavně selfíčka, prostě sami sebe. Na to mě neužije, to já ne, to teda nikdy! Proč bych měla fotit sama sebe, když je kolem takový krásy!
Jsou situace, kterým se nelze vyhnout. Takovou situací je kupříkladu focení na doklady, a to je utrpení. Tam si musí člověk zaklonit hlavu do blbýho úhlu – obzvlášť pak nositel brýlí, to aby se mu neleskly skla, nesmí se usmívat a vůbec musí se tvářit zodpovědně. Výsledek všichni známe. Hrůza!
Někteří jedinci se stali svými sebe fotkami proslulí, třeba Škromach nebo Babiš. Když se fotí hezká holka, tak to ještě dám, ale proč takovej Škromach…
Jelikož jsem zvídavá, zjistila jsem, že můj inteligentní mobil má u foťáku takovou tu funkci, že se objektiv obrátí a zírá na mě. Zjistila jsem to náhodou a hrozně jsem se u toho lekla. Místo krásnejch panoramat jsem najednou koukala sama na sebe! No a jak jsem se lekla a hned vzápětí zjistila, že to je ta funkce na selfíčko, začala jsem se smát a – zmáčkla jsem. No a výsledek vidíte zde na blogu. Jinou fotku namouduši nemám a hned tak mít nebudu. Obzvlášť pak nehrozí moje fotka v plavkách, ale ta nehrozila, ani když jsem měla figuru manekýny.
Mé čtenářstvo má jistě v paměti mou blogerskou předcházející fotku; stojím u autobusu, v jedné ruce plastovou lžičku, v druhé kelímek s kafem. Mám tu fotku ráda; jednak jsem na ní dostatečně daleko od objektivu a jednak si moc dobře pamatuju, proč se na ní tak směju. Prostě ráno po vydařené noci, no…fotku bych nevyměnila, kdyby nebylo mého šéfa Milana.
„Co to jako je?“ otázal se při zkoumání fotky, „to máš jako na blogu fotku s jointem v jedný a panákem v druhý ruce, jo?“
Marně jsem mu vysvětlovala, že to je plastová lžička a kafe, a že mám na tu fotku pěkný vzpomínky.
Tak jsem se rozhodla a fotku vyměnila za to moje jediný selfíčko z loňského podzimu. Je trochu rozmazaný, takže nejsou vidět vrásky, a mám na něm svou oblíbenou šálu. Tak, a teď o mně víte skoro všechno. :-)
