Kamarádky

Sešly se po letech. Naposled se viděly v létě v osmašedesátém a pak dlouho nic. Dvě odešly, jedna zůstala. Seděly v kavárně na Petříně a dívaly se dolů na Prahu. Tři kamarádky.

Eva z Vidně, Eva z Ameriky a Zuzana. Zuzana z Prahy. Jako děti spolu bydlely v jednom domě v malém městě uprostřed Hané.

„Jak to tehdy bylo? Cos dělala a jak ses tady sama měla?“ zeptala se Zuzany potichu Eva z Vídně.

Zuzana se zahleděla přes koruny stromů někam daleko, daleko. Pak začala vyprávět…

…tehdy o prázdninách jsem pořád seděla na naší jabloni v sadu, četla jsem si a jedla zelený jabka. Určitě se pamatujete, jak byly vždycky strašně kyselý. Čekala jsem, až se obě vrátíte od moře. Na návštěvu k nám přijeli Walter, Mayde a malá Mette Rasmussenovi z Dánska, co jsme se s nimi skamarádili rok předtím v Jugoslávii. Tak jsem musela z toho stromu slézt a jezdit po vlastech českých. No jo, bylo to fajn, ale stejně jsem se těšila zase domů a na to, jak si budeme spolu hrát, až přijedete od toho moře.  Než Rasmusenovi odjeli, tak ten poslední večer si dospělí dlouho povídali a já jsem jim tehdy moc nerozuměla. Bavili se o politice a byli smutní. Walter varoval před ruskou armádou, tvrdil tehdy, že to dopadne s námi špatně. Měl, jak se ukázalo, pravdu...

...no a pak jsem se jednou v noci probudila a všichni jsme poslouchali rádio a brečeli jsme. Přijeli Rusáci…Rusáci přijeli, ale vy, holky, jste se pořád nevracely.

Čekala jsem každý den, měla jsem jen svého kocoura a číst jsem už ani nemohla. Bylo mi smutno a úzko. Pak bylo září a začala škola. Tatínek mi řekl, že se už nevrátíte, že jste obě zůstaly s rodiči venku.

Nechtěla jsem jíst, nechtělo se mi žít. Ležela jsem čelem ke zdi, měla jsem horečku a rodiče poznali, že je zle. Tak mě poslali do ozdravovny. Přivezli mě tam o pár dnů později, než přijely ostatní děti. Byla jsem malá, hubená a nešťastná. Ačkoliv nás bylo na pokoji  devět holek a já byla nejmenší, udělala mě vychovatelka vedoucí pokoje a kladla mi na srdce, že se musím o ostatní dobře starat. Děti v ozdravovně byly většinou ze sociálně slabých rodin a ozdravovna byla pro ně ráj. Ve škole jsem zase pomáhala dětem s češtinou a dějepisem.  Prostě se mě snažili všichni zaměstnat a ono to pomáhalo. Tehdy jsem to nechápala, ale dnes vím, že to byla jediná možnost, jak mě z toho dostat. Abych se starala o jiné děti a zapomněla na svoje trápení.

Paní učitelka mě měla ráda a dokonce mě posílala do svého bytu pro knížky. Cesta do vilky vedla přes park a paní učitelka v ní měla malý byt v podkroví. Když jsem tam byla vyslaná podruhé, odvážila jsem se nakukovat i do skříní, kde visely krásné šaty paní učitelky, a pamatuju si, že jsem si dokonce zkusila malý klobouček. Měla jsem kudrnaté vlasy, tak mi ten klobouček na nich nechtěl držet jako paní učitelce. Ta měla místo kudrn na čele jen malou vlnku.

Pak mi asi po týdnu přišel balík z Dánska. Představte si, Rasmusenovi mi poslali dvě barbíny a k tomu hromadu oblečků! Celá ozdravovna si s nimi hrála, učitelky a vychovatelky si panenky půjčovaly a měly byste je vidět. Všechny holky, malé i velké, byly šťastné.

Když jsem se vrátila po dvou měsících domů, byl už konec listopadu. Jabloň neměla listí; nic překvapivého, když byl listopad, ale mě to zaskočilo. Nemohla jsem se v její koruně schovat…

 Přibrala jsem dvě kila a brečela jsem už jen v noci. Pochopila jsem, že se vás nedočkám. Přestala jsem čekat a přestala jsem doufat…

Zuzana zvedla hlavu a utřela si oči.

„To jsem vůbec nevěděla,“ hlesla Eva z Ameriky a Eva z Vídně jen přikývla.  Oběma tekly slzy a všechny tři pak jen tak seděly, držely se za ruce a bylo jim teskno. Pochopily, že jim ty ztracené roky nikdo nevrátí, že jim tehdy předčasně skončilo dětství.  Ještě dlouho mohly všechny tři sedávat na staré jabloni a být jen tak spolu…