Uff, to je tedy silné téma. Upřímný a hodně citlivý článek, Zuzanko! Myslím, že otevřené náruče jsou to hlavní, co může lidi spasit.

Zuzano, překrásné. Každý by měl mít svou vrbicku, pevnou jako skála, o kterou se člověk v nouzi může opřít, svěřit se, poplakat.

Přeji ji každému dobrému člověku

Uff, ještěže jsem před kolonoskopií nečetl váš blog.

Stačí říct, Zuzi. Moje maminka říká, že mám měchuřinkatý prsty, starší synek mi říkával, že jsme tuleni a Divísek říkává: "Maminko, že mě potulíš, ať už ___ odbolí". Tak posílám jednu tulivou...ať všechno odbolí

Naše generace nebyla moc zvyklá na objímání, políbení. Tak jsem ráda, že doba je jiná... obejmout a pohladit druhého už můžeme s něhou ,od srdce. A že to každý občas potřebujeme .

Moje reakce na Vas prispevek se bohuzel "zatoulala" jinam

hustý

Pani Radko, opravdu to vsichni obcas potrebujeme (i kdyz si to bohuzel nekdy neuvedomujeme), tady jste uhodila hrebik na hlavickuJa jsem mozna taky z "Vasi" generace (40-ta leta) a dlouho jsem na to take nebyl zvykly, ale pak jsem dost let pracoval na psychiatrii a tam jsem zjistil, ze "opatrny" a umerny telesny kontakt nekdy pomuze pacientovi vic, nez pilulky.

Zuzko velmi mě to zaujalo! Nikdy jsem to moc nevnímal, teď začínám závidět lidem, kteří to dovedou

Nejsem příliš kontaktní tvor, ale Ty pojď na mou hruď a chvilku tam buď!

se těším

Krásný blog od krásného člověka

Davidku, seš milej