Jak jsem se ocitla v Rusku (a taky trochu na Ukrajině)
Před rokem jsem si přes Slevomat zaplatila pětidenní pobyt v lázních, leč covidové období zavinilo, že jsem jet nemohla. O peníze jsem nepřišla; poukaz byl několikrát prodloužený a platil do konce letošního června.
Ano, tušíte správně, jela jsem do Karlových Varů, města na českém území, ovšem vesměs patřícího ruským oligarchům. Nutno podotknout, že jsem byla opravdu zvědavá, jak to ve Varech bude vypadat, a jak se vyrovnám s ruštinou a ruskými obyvateli po napadení Ukrajiny, když mi ruština a její rodilí mluvčí vadí od dob okupace v srpnu 1968.
Hotelový komplex, kam jsem na pět dnů jela, patří ruské rodině, žijící už dvacet let v Německu, jak mě informovala masérka, kupodivu Češka. Před covidem sem jezdili prakticky jen bohatí Rusové. Ovšem situace se změnila a hotel musel vzít zavděk i českými turisty, a aby je nalákal, nabídl své služby ve Slevomatu o polovinu laciněji.
Komplex se skládá z šesti hotelových budov, mezi nimiž je krásný park, a je v centru lázní.
Šikovná poloha a krásný bazén s vířivkou, kam jsem měla neomezený přístup, to byl hlavní důvod, proč jsem se pro tento hotel rozhodla.
Bazén byl moc hezký a já v něm strávila mnoho šťastných chvil prakticky sama. Zarazily mě nápisy kolem bazénu, jež byly pouze v ruštině. Byla jsem v Rusku…
Toulala jsem se po městě, pozorovala a vnímala, že je situace jiná, než dřív. Lázeňských hostů bylo mnohem méně, ovšem ruština, ta tu zněla ze všech koutů, válka neválka. Když jsem se o tom zmínila české masérce, vysvětlila mi, že to nejsou Rusové žijící v Rusku, ale ti, co žijí v cizině, hlavně v Německu. Personál v hotelích, patřících Rusům, je převážně z Ukrajiny…
Hned první den jsem malinko bloudila v labyrintu spojovacích chodeb. Míjela jsem paní středního věku. Nastoupily jsme spolu do výtahu a usmály se na sebe.
„Vy dojč ili ruskaja?“ optala se mě paní.
„Jsem Češka. A jsem tu doma,“ vyhrkla jsem.
Dotklo se mě, že mě považovala buď za Němku, nebo Rusku, Češka jí v Čechách na mysl nepřišla. Celou dobu pobytu jsem mezi hosty nenarazila na Ukrajince, zato lázeňský personál je vesměs ukrajinský, hotelová masérka je čestnou českou výjimkou… netuším, jak je Ukrajincům, když musí pracovat pro Rusy. Zato vím, že já bych to nedokázala. Ačkoliv… žít se musí a bez práce to dost dobře nejde. Je to divnej svět…
Rusky docela rozumím, a tak můžu zodpovědně říct, že jsem v Karlových Varech neslyšela ani slovo o válce, jako by ani žádná nebyla. A ruská nadutost? Ta je pořád stejná.
Finn mi pomáhal vybírat trika a pak se sám přibalil. Musel zůstat doma, ale pro jistotu mi dal do kufru část svého kožíšku; to abych na něj nezapomněla...
...pojďte se se mnou projít městem.
Když jsem se dost nacourala po městě, zatoužila jsem po přírodě. A kam jinam v Karlových Varech vyrazit, než na rozhlednu Dianu! Nahoru jsem vyjela lanovkou, protože bylo hrozný vedro na šplhání do kopců. Na rozhledně bylo krásně. Větřík pofukoval, a ty panoramata!
V restauraci jsem si dala dětskou porci kynutých knedlíků s jahodami, pravé letní jídlo. Nemohla jsem se nacpat, protože dolů jsem šla po svých.
Když jsem uspokojila touhu po přírodě, ráda jsem se vrátila na kolonádu. Městu sluší řeka a mosty, a ve vedru je příjemné toulat se kolem vody.
I večer je v lázních parádně, ovšem fotit ve tmě moc neumím...
Kdo by chtěl ve vedru zahnat žízeň karlovarským pramenem, byl by dost zaskočený, jako jsem byla já. Prameny jsou horké...
Tady se fotili všichni. Krasavice pózovaly, svůdně opřené o nápis, případně prostrkávaly hlavu srdcem...
Leckdo by tenhle domeček bral jako chatu, leč jeho funkce je jiná..
Všudypřítomná ruština a častá absence češtiny. Hledala jsem ceduli, kde by tomu bylo obráceně, a našla jsem jednu jedinou. Zde je:
Rusové zřejmě do muzea nechodí...
A nakonec ještě jedna z budov hotelového komplexu:
Měla jsem se v lázních hezky, i když ten pocit, že jsem víc v Rusku než v Čechách, ten jsem měla po celou dobu, a to nebylo příjemné... vrátila jsem se po pěti dnech domů, dostala vynadáno od Finna a těšila se, že půjdu do divadla, kde je teď můj svět. Proto přece jezdíme pryč, abychom se rádi vraceli, a byli vděčni, že se máme dobře.
Mějte se jako se má můj Finn!
Zuzana Zajícová
Já i vy máme štěstí
Vzpomínáte si na žebračky, držící v náručí zcela apatické miminko? Vyrojily se hned po revoluci 1989 a vydržely na pražských ulicích pár let.
Zuzana Zajícová
Jak jsem šla do pekla
...a to ještě ke všemu o Velikonocích. Navíc jsem se vrátila v čase, a to všechno dobrovolně. Někdy je to třeba...
Zuzana Zajícová
Do tepláků!
Jsem divná já, nebo jsou divní ti, co chodí po ulici v teplákách? Když jsem byla malá, patřily tepláky do výbavy prakticky každého dítka;
Zuzana Zajícová
Voní člověčinou….prokristapána! (Malé vědecké pojednání o jistých termínech)
Všichni jsme lidi. No a jeden každý z nás je člověk. V každém člověku pak je srdce a duše. V některých pak srdíčko a dušička. Jeden by nevěřil, co všechno se v nás najde. A ještě ke všemu voníme člověčinou.
Zuzana Zajícová
Spala jsem s Mozartem aneb Jak na Nový rok, tak po celý rok
Která z vás může říct, že spala s Mozartem? Hádám, že žádná! Mně se to povedlo, jen teda nevím, jestli bych to chtěla po zbytek roku.
Zuzana Zajícová
Nejlepší večírky jsou ty, na kterých jsem nejmladší a nejkrásnější
Konec roku je zasvěcen večírkům. Scházejí se příbuzní, kteří na sebe nemají jindy čas, a kamarádi, aby se radovali, že se spolu dožili konce roku.
Zuzana Zajícová
Odešel jeden z nás...
Zemřel Josef Prouza... bloger a kamarád... další jeho články si už nepřečteme... poslední napsal 30. listopadu...
Zuzana Zajícová
Před vánocemi to houstne
Pár let si říkám, že už mě ty vánoce vlastně ani nebaví. Že se na ně prostě vykašlu. Jenže něco jiného je říkat si, a něco úplně jiného je holá skutečnost.
Zuzana Zajícová
Jen takový blogerský povzdech
Závidím svým blogerským kolegům. Není to nic k chlubení, ale je to tak. Stydím se, ale to je asi tak všechno, co s tím můžu udělat.
Zuzana Zajícová
Zač je v Pardubicích perník aneb Sraz blogerů v San Piegu
Blog neslouží jen k psaní blogů, ale taky k seznámení a posléze k utvrzování kamarádství pravidelně dvakrát za rok
Zuzana Zajícová
Jak jsem se odvážila navštívit blešák
Jsou místa, která jsem nejen nikdy nenavštívila, ale navštívit ani nechci. Pokud se ovšem ve mně sem tam neprobudí moje potlačovaná dobrodružná povaha.
Zuzana Zajícová
Jak jsme bydleli na zámku
Konečně se mi splnil sen. Poznala jsem, jaké to je, bydlet na zámku, a já vám o tom podám pravdivou zprávu.
Zuzana Zajícová
Desatero slušného chování aneb Jak si nikdy neutrhnout ostudu
Ledva jsem počala rozum brát, naučila mě maminka, kterak se chovat ve společnosti, abych si neutrhla ostudu. Já vás nyní s maminčiným desaterem seznámím.
Zuzana Zajícová
Jak jsem se ocitla na krok od nebe...
... a se mnou i kamarádi, co s nimi zpívám ve smíšeném sboru Gaudium Praha. Je to nejlepší způsob, jak přivítat léto. Odjet tam, kde je to jen kousek, a jste v nebi.
Zuzana Zajícová
Co to pořád mají české celebrity s těmi důchody?
Každou chvíli na mě na internetu vykoukne stížnost ohledně výše důchodu. Tu Vondráčková, pak zase Žilková nebo Obermaierová...
Zuzana Zajícová
Podvazky, punčochy, punčocháče, a taky podprsenky
Být krásnou a žádoucí, to dá někdy po čertech práci. Když jsem byla malá, dost mě děsilo, že budu muset nosit punčochy a podprsenku. Zavánělo mi to středověkou mučírnou.
Zuzana Zajícová
Cucflek (pojednání, hodící se k pučícímu jaru)
Každý se s ním někdy setkal. Nebo skoro každý, abych byla objektivní. Možná jsou mezi námi tací, co ho nikdy nevlastnili a ani nevyrobili, a těch je mi líto.
Zuzana Zajícová
Jak jsme se srazili my, co spolu tady na blogu kamarádíme
Stalo se tradicí, že se dvakrát ročně sejdeme, protože nám prostor zde na blogu nestačí. Musíme všechno probrat in natura a ještě u toho probírání stihneme objevovat krásy naší rodné hroudy.
Zuzana Zajícová
Luxování a mytí nádobí je asexuální
Moudro, jež vypadlo z pusy herečky Terezy Brodské, mě donutilo k hlubokému zamyšlení, jak na tom vlastně jsem já, škopek nádobí, vysavač a sex.
Zuzana Zajícová
Volha a já
„Tys přece pracovala v televizi. Jak to tehdy bylo?“ zeptalo se mě v divadle pár mladých herců, když na obrazovkách běžela minisérie Volha.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 428
- Celková karma 30,77
- Průměrná čtenost 1261x
...že je Hodně mužských, málo chlapů (1. knížka), vím moc dobře. Jaké jsou Nezbytné pomůcky zralé ženy (2. knížka), taky vím, stejně tak vím, jak umí být Drsný život zralé ženy (3. knížka), ale pořád ještě Tančím u tyče (4. knížka) a můj život mi právě zpestřil Lotr (5. knížka)
Píšu i zde:
Profil uživatele | i60.cz