Maturita, maturita!

Mít maturitu není vůbec od věci. Rozhodně je to první závažný krok; drtivá většina studentů, stojících před tímto osudným momentem v životě studentském to bere smrtelně vážně. Tedy, jak kdy a jak kdo.

Moje studentská dráha byla zpočátku velmi nejistá, ba přímo dramatická. Největším mým zájmem bylo malování, a tudíž jsem trvala na střední výtvarné škole, žádný kompromis ani náhradní řešení jsem si nepřipouštěla.

Talentové zkoušky, i ty písemné, jsem zvládla a nezbylo než čekat, jak to dopadne. Dopadlo. Jeden týden mi přišla kouzelná obálka a v ní -  černé na bílém – jste přijata ke studiu. Týden druhý ovšem přišla obálka další a v ní – černé na bílém – studium na výběrové škole se z ideologických důvodů zamítá… věřte nebo ne, to bylo rozhodnutí přímo z kraje, kde se doslechli, že se nějaká opovážlivá cácora se špatným kádrovým profilem hodlá stát umělkyní! Vysvětlete tohle patnáctileté holce, která prokazatelně udělala talentové i písemné zkoušky, že ač přijata, studovat nesmí! Tatínek si vzal sako, kravatu a vyrazil do Hradce Králové na odbor školství nebo kam. Přijel se nepořízenou. „Prý máme být rádi, že může studovat aspoň v rodném městě, taky by jí mohli zatrhnout i to,“ řekl smutně tatínek, „jak prý jsme si mohli vůbec troufnout jen pomyslet na takovou školu s takovým posudkem!“

Tak se stalo, že jsem se ocitla, já naprostý antitalent na technické obory, na přírodovědném gymnáziu.

„Dobře, budu tam chodit,“ brečela jsem, „ale nečekejte, že se budu učit!“

Moji rodiče, klobouk dolů, ani nemrkli, když jsem předváděla na vysvědčení čtyřky, když jsem měla reparát z matiky, když jsem přinesla dvojku z chování…

Studium ovšem trvá čtyři roky, a tak i já jsem za tu dobu trochu vychladla a ve čtvrtém ročníku jsem se uvolila, že teda tu maturitu udělám, a že se na ni i trochu naučím. Profesoři a spolužáci, o rodičích ani nemluvě, nemohli za marasmus té doby, ani za můj první kopanec od života. Taky mě chytla nakažlivá atmosféra ostatních maturantů a jejich viditelná snaha dopadnout co nejlíp. Navíc mě napadlo, že bych mohla malbu studovat na vysoké škole a že, koneckonců, všeobecné vzdělání není zas tak špatná věc. Ke všemu jsem si vždycky potrpěla na chytré kluky a ten můj, Jirka, byl nejen skoro nejhezčí, ale taky skoro nejchytřejší ve třídě. Rozhodla jsem se spolehnout na taháky. Doma se všude válely papírky plné tajemných hieroglyfů, jimž jsem rozuměla jenom já a někdy taky ne, jak jsem později ve vypjatých chvílích poznala. Bylo mi jasné, že některé mezery ve vzdělání prostě nedoplním. Například naprostou neznalost azbuky, o matice netřeba hovořit. Až přijde na lámání chleba, musím to zachránit šarmem a výřečností, říkala jsem si. Hlavně abych nemusela číst ruský text…

A zde, vážení přátelé, nastává chvíle pro kajícné přiznání. Písemnou práci z ruštiny jsem kompletně opsala! Asi jsem nebyla až tak hloupá, uhodla jsem celkem několik témat, ve změti taháků jsem vylovila ten vhodný a prostě ho obšlehla. Rafinovaně jsem tam udělala několik gramatických chyb, aby nebyla moje náhlá znalost ruštiny tak nápadná, a vyfasovala jsem dvojku.

Zato češtinu, a to se musím pochlubit, jsem psala celou z hlavy a vysloužila si jedničku! No, psaní mě bavilo už tehdy.

Svatý týden byl plný horečných příprav, což ostatně zná z vlastní zkušenosti každý, kdo maturoval. Všichni jsme se přes den dřeli a večer jsme se scházeli na hřbitově, abychom se navzájem ujistili o našich totálních neznalostech. Všichni, až na spolužáka Jindru. Ten byl zrovna fatálně zamilovaný a svatý týden trávil se svou láskou na chatě, kde se oddával bezuzdným hrátkám. Barvitě je líčil v hospodě U kavky závistivým spolužákům, co si tam odskočili na doušek laciného piva, než se zase ponoří do studia. Jindra do sebe zalomil piv několik, vyzvedl si svou lásku a odjeli na chatu, aby vyzkoušeli další z kapitol Kámasutry. Na maturitu si ani nevzdechl. Všichni jsme byli zvědaví, jak ji zvládne.

Maturita pro mě dopadla docela dobře. Třikrát dvě, jednou čtyři. Kupodivu jsem zvládla i tu matiku, solidní trojka by to byla, jenže čtyřka na vysvědčení po celou dobu studia a jeden reparát mi to pokazily. Však se taky předseda komise divil, jak je to možné, že počítám celkem obstojně, když jsem celý roky sotva prolejzala! V ruštině mě podržela paní profesorka. Plynně jsem pohovořila o ruské literatuře, to mi šlo, ale jakmile se blížila chvíle, kdy jsem měla prokázat i jiné znalosti, paní profesorka se významně podívala na hodinky a pronesla, že ten čas letí, a že to čtení vynecháme. Uf…

Jindra se dostavil k maturitě včas, ležérně típl cigáro o roh školní budovy a vstoupil do jámy lvové. Budil značnou pozornost, jelikož byl na rozdíl od nás pekelně opálený a viditelně hormonálně vyrovnaný. To mu ovšem u maturity nestačilo a Jindra vylítl. Z matiky. A ty ostatní čtyřky mu dali z milosti. Jindra se ovšem nehodlal s takovým výsledkem smířit a rozhodl se profesora matiky inzultovat. Marně jsme mu to rozmlouvali, marně ho chlácholili. Naštěstí se matikář podíval z okna a vytratil se zadním vchodem.

V pátek večer jsme se všichni sešli na hřbitově. Leželi jsme v trávě před hřbitovní zdí, dívali se na město pod námi a jen tak byli spolu. Nechtělo se nám mluvit, nechtělo se nám rozejít, věděli jsme, že něco skončilo, a že se to už nikdy nevrátí. Byli jsme dospělí…

Je to právě čtyřicet sedm let, kdy jsme takhle pospolu tam u zdi leželi. Neuvěřitelných čtyřicet sedm let…