Covid, virózy a dušičkový čas, dost drsná kombinace

1. listopadu 2021

Jde do tuhého; nejen covid, ale i jiné virózy na nás útočí ze všech stran. Taky počasí nebude lepší, což se ostatně dá v listopadu čekat. Mám ovšem jednu spolehlivou fintu, jak si vylepšit nepříliš radostné chvíle.

Vracím se alespoň v duchu do času, kdy ještě žili rodiče, a já byla malá.

Bydleli jsme – maminka, tatínek, starší sestra Lenka, já a kocour v domě na konci nemocniční zahrady. V domě, jenž patřil nemocnici, bydlelo šest lékařských rodin. Tatínek byl primářem neurologického oddělení, maminka pracovala ve škole. Moji rodiče si vzájemně jinak neřekli než „Ovečko“. Tatínek byl vysoký, maminka malá, a celý život se spolu vodili za ruku. Tatínek za ruku vodil i mě a dodnes cítím jeho velkou, teplou ruku, jak drží tu mou. Taky si dodnes vybavuji maminčinu vůni. Pořád jsou tu se mnou, moji rodiče…

Náš byt byl plný knih, grafiky a obrazů, vyrůstala jsem ve vlídném a laskavém prostředí. Jasně že se někdy i u nás doma zatáhlo, občas jsem zlobila a maminka mi někdy vynadala. Nikdy se ale u nás nekřičelo; zato se často zpívalo u starého klavíru.

Lenka je o sedm let starší a vždycky byla o těch sedm let přede mnou. Samozřejmě mi byla vzorem, jen ne tak, jak by si představovala moje maminka. Lenka měla samé jedničky, já ne. Chodila na gymnastiku, já ne. Zato v neřestech jsem se ji snažila dohnat, seč mi síly stačily.

Nikdy jsme neměli žádný movitý majetek. Bydleli jsme ve služebním bytě, neměli jsme chatu ani chalupu, rodiče měli za celý život postupně jen tři auta. To první byl wartburg, ve kterém se mi dělalo špatně. I teď, jak na něj vzpomínám, se mi trochu klepe žaludek. Mně bylo špatně i v následujících dvou škodovkách, a jak tak přemýšlím, bylo to možná způsobeno tatínkovým způsobem jízdy. Je s podivem, že nikdy neboural; dodnes to považuji za zázrak.

Tatínek vládl malému oddělení neurologie, které vybudoval na zelené louce. Jezdil ordinovat i do okolních měst Svitav a Jevíčka. Byl jediným primářem v socialistickém Československu, který nebyl v partaji, a po celou dobu jeho praxe vedení nemocnice hledalo neurologa straníka. Jenže takový se nenašel. Který neurolog straník by taky chtěl jít někam na venkov. Na tatínka měli soudruzi páky až při jeho šedesátinách. Ty oslavil 23. prosince 1984 a hned v lednu 1985 dostal táta výpověď z místa, ale i z bytu. Naštěstí dostal přidělený obecní byt, přece jenom nemohlo město nechat milovaného pana doktora na ulici. Ovšem z bytu se museli rodiče vystěhovat hned, vedení nemocnice jim nedovolilo v přiděleném bytě ani vymalovat. A tady se projevilo, jak jsou lidi hodní, a jak měli mé rodiče rádi. Přišla parta dobrovolníků, složená ze zaměstnanců nemocnice a sousedů, a než se rodiče nadáli, měli vymalováno, uklizeno a přestěhováno. Tatínkovo oddělení zavřeli, a protože se nikdo nenašel, kdo by ho vedl, zůstalo zavřené… táta potom pracoval jako lékař v Domově důchodců a v LDN, kde nikdo nechtěl pracovat.

Maminka pracovala jako vychovatelka v družině a školním klubu. O prázdninách pak zastupovala tety v dětském domově v době dovolených. Chodila jsem tam za ní a hrála si s dětmi. Dodnes mě pálí jejich otázka: „Ve kterém domově bydlíš a jaké tam máte tety?“

Lenka byla vzorná. A hezká. A citlivá. To všechno mnohem víc než já. Nikdo nechápal, proč chce být herečkou, když má samé jedničky a mohla by studovat, co by jen chtěla. Jenže Lenička si stála na svém, že bude herečkou. To se jí vyplnilo. Dodnes je v Klicperově divadle v Hradci Králové a na triku má pěknou řádku rolí. Desdemona, Dorotka… to byly její začátky. Lenka jako jediná z divadla v roce 1977 nepodepsala Antichartu. Logicky pak dostávala pouze zanedbatelné role, a její hvězda znovu zazářila až po roce 1989. Dodnes hraje a divadlo je pořád její život.

Dnes nechci vzpomínat na dobu temna v době vlády jedné strany, ani na to, co nám ničilo život, ale na chvíle, kdy jsme se smáli, povídali si po obědě, hráli karty, nebo se toulali po lese. S maminkou, tátou a sestrou.

Mít na co vzpomínat je důležité, a čím jsem starší, tím víc si to uvědomuji. Jsem na své rodiče pyšná a jen můžu doufat, že totéž si jednou budou říkat o mně moje děti. Nikdo nejsme bez chyb, ani moji rodiče, ani moje sestra, ani já ne. Přesto si troufám říct, že patříme mezi ty, po kterých zbude na světě víc hezkýho než ošklivýho.