Jak jsem si totálně pošlapala štěstí a zahodila jedinečnou příležitost

Jsem hloupá blondýna, co sedí doma na zadku s kocourem na klíně, a nevyužije, když se jí naservíruje až pod nos nebývale velkorysá a jedinečná nabídka, jež umožní stát se slavnou a bohatou napsáním bestselleru.

Minulý týden mi přistála zpráva od kamaráda K: Zuzko, volej pana Donalda 111 222 333. Prý je to tvůj známý z mládí a hrozně potřebuje s tebou mluvit.

Zalovila jsem v paměti. Jednoho Donalda jsem kdysi znala. Bylo mi 19, jemu 27, já po maturitě na chvíli kresličkou v projektovém ateliéru, on inženýrem tamtéž. Pár dní po mém nástupu jsem byla pozvaná na mejdan, a dnes chápu, že se několik inženýrů snažilo tu novou (a asi docela hezkou) kresličku ulovit. Donald to tehdy vyhrál. Byl chytrý, ukecaný, vypadal zajímavě, a já byla naivní. Začali jsme spolu chodit.

Donald měl malinko problém s hygienou, záhy jsem poznala, že je taky velmi spořivý, a že má ještě jednu hroznou vlastnost. Hodnotil a zkoušel mě; a dával mi černé puntíky, ale já byla zamilovaná a tudíž slepá. Třeba na horách v chalupě mi nakázal zatopit v kamnech, a když to nezvládnu, budu holt mrznout a dostanu černý puntík. Tehdy se mi sice zatopit povedlo, přestože jsem to nikdy předtím nedělala, ale to jeho známkování mě mělo varovat. Jenže já byla zamilovaná… po půl roce jsme se rozešli. Nedostala jsem se totiž na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, a to byl důkaz a vrchol mé neschopnosti, další černý puntík, a tím pádem okamžitý důvod k rozchodu.

Tehdy mě to zasáhlo, ale brzo jsem pochopila, že to bylo to nejlepší, co mě mohlo potkat. Zapomněla jsem na Donalda.

Byla jsem ovšem zvědavá, co po mně ten člověk po tolika letech chce. Zavolala jsem.

Opravdu se ozval dotyčný Donald a hned, stejně jako kdysi, mlel a mlel. Zkrátím to. Po velkém úsilí mě našel, chce se mnou nutně mluvit, chce se sejít a chce mě pozvat na týden do Turecka – all inclusive, u moře, a to už za deset dnů. Moje naprosté nechápání, proč bych s ním k čertu měla někam jet, nebral vůbec v potaz. Trval na setkání hned druhý den a byl neskutečně neodbytný. Marně jsem se snažila ho odbýt, vysvětlení, že nemám zájem a ani čas, nebral na vědomí. Bližší důvody, proč se chce sejít, mi nesdělil, prý až osobně.

Večer mi začaly chodit na whatsapu zprávy, romantické fotky a smajlíky:

1. Milá Zuzano,

jak říkal starý indián: "mé srdce vzlétá jako sokol" (a to sem jen vrubozobý Donald).

Byla to makačka, Tě sehnat.

Knihy Dobrovský, nakladatelství Akcent, až Pragoline a až pak ten sympatický pan K.

Zprávu zodpovědně předal a byl milý i napodruhé.

Prosím, poděkuj mu.

2. Rád bych se s Tebou (aspoň krátce) sešel (taky uvidíš, jak jsem sešel). Hrát si se slovy mně baví. 

(Bavilo mne celkem dlouho i hrát si s ženami, ale vše se omrzí, "marnost nad marnost", atd.)

Před tou poslední jsem byl sám 3 roky a nestěžoval jsem si.

Ale s ženami je to přece jen zábavnější…

3. Minulý týden jsem se toulal po Slovensku.

Nejdřív na kole u Dunaje, pak u Jánošíka v Terchovej (Diery) a pak v Roháčích (Račková). Závěr procházka v Tatrách.

Bylo podzimně krásně…

4. Mé srdce je v horách,

kde jej čistá chladná hebká voda něžně hladí.

Je samo tam, bát nemusí se, že ho někdo zradí...

Čerstvě opuštěný chlapci jsou holt nostalgický ...

Ale dá se to rozchodit...

5. Věc nesnese (kvůli organizaci) odkladu…

Tady jsem mu konečně odpověděla:

Já fakt netuším, co si od toho slibuješ. Nikam nejedu a upřímně... ani na kafe s tebou nemám chuť.

6. Můžeš si dát čaj...

Já nemám chuť na nic, asi bys se mnou marnil čas. Nebo já s tebou, vyber si.

7. Rád bych Ti jen předestřel svoji představu. Byla by to tak z poloviny pracovní cesta ...

Jak říká v prvním jednání Švanda otci Dorotky Trnkovi:

"Nechte si povědít..."

(J. K. Tyl - Strakonický dudák to jsme hráli ochotnicky v Bagdádu v r. 1983)

Když děláš v divadle...

Podlehla jsem zvědavosti. Dali jsme si tedy sraz v kavárně u divadla.

U stolu seděl Donald. Žádné vlasy, které dřív zakrývaly odstáté uši, vrásky, vodnatá očka.  Zub času…

Sedla jsem si naproti němu a dvacet minut čelila vodopádu slov, které mi bušily do hlavy. Byl to monolog člověka, který je zvyklý hučet a hučet tak dlouho, až dosáhne svého. Jenže na mě to neplatilo. Cítila jsem, jak mi bere veškerou energii a kolem houstne vzduch.

Prostě po mně chtěl, abych s ním jela do Turecka, protože jeho přítelkyně - nyní už bývalka - s ním jet odmítla. Tam bychom se dopoledne koupali, pak by mi diktoval svůj životopis, pak výlety v půjčeném autě.

  „A tys ode mě něco četl?“ Nečetl…

  „Ani můj blog na iDnes?“ Ani ten nečetl. Nečetl ode mě nic, a přesto chtěl, abych sepsala jeho zážitky!

Rezolutně jsem odmítala, on stejně rezolutně moje odmítání ignoroval. Ani důvod, že pracuju v divadle, a že v tom dotyčném týdnu máme pět představení.

  „To není problém, každá studentka tě snadno nahradí, to zařídím, to umím. Sem tam něco podat, přežehlit, zašít, to není žádná práce.“

Nebo bych mohla v divadle říct, že jsem nemocná a někdo to tam  za mě udělá…

Tady bylo zcela zbytečné někomu tak sebestřednému vysvětlovat, jaké je vlastně moje pracovní nasazení, a co to obnáší být v divadle garderobiérkou, rekvizitářkou a inspicientkou. Že je taky mou osobní ctí pracovat nejlíp jak umím a nelhat o nějaké nemoci. Že s ním bych nejela, ani kdybych nakrásně čas měla, a už vůbec bych nepsala jeho pofiderní životní peripetie.

 Nakonec mi jako poslední trumf, který mě měl nadchnout, nabídl "ochutnávku" – tak mi to předestřel - povyprávěl o tom, kterak měl za dvouletého pobytu v Izraeli doma manželku a v Izraeli milenku.

  "A takových příběhů mám tolik, že budeš mít do smrti o čem psát."

Nevím, co si myslel, že mě na tomhle ohromí a co mě přesvědčí. Měla jsem jeho neuvěřitelně nadutého monologu plné zuby. Čaj jsem vypila a odešla do divadla mezi normální lidi.

Celý večer mi chodily na whatsap zprávy:

8. Doufám, že racionálně zvažuješ mou nabídku, kterou hodnoť zejména jako příležitost…

Neodvážit se bývá osudné,  pravil francouzský básník ...

Příběhy…

Osudy vícero žen, které jsem si (zblizka a dlouze) "četl“…

Iraq, Izrael…

Jdu číst Tvůj blok...

9. Přečetl jsem asi 10 kousků, teď musím něco řešit. Od 2. 10. tam máš další posilu, tak není problém, ne...

10. (Jestli žiješ jen z důchodu, můžeš mi těch 10 tisíc splácet 10 měsíců. Nebo mužem půlku odložit až vyjde něco, co vznikne z naší spolupráce v TR.

11. Píšeš hezky a živé, líbí se mi to.

Myslím  že by nám to tvoření spolu šlo ...

12. Hlásím se jako pomocný inspicient na sobotu?

Free of charge...

Od do kdy mám počítat?

(Když ano, ovšem, ty jsi boss)

Odpověděla jsem mu následovně:

Jednou provždy: nikam s tebou nejedu, nic psát nebudu, a jestli to chceš polopatě, tak bych nikam s tebou nejela a nic nepsala, ani kdybych nepracovala. Už mě, prosím, nepřemlouvej, ani mi nepiš, prostě na mě zapomeň. Děkuji.

13. Ok.

Co se dá dělat.

Nechápu sice zcela, co Ti na mně vadí, jak říkají Arabové: "do žen a do melounů se nevidí".

Ale asi jsem spadl do kategorie muži = ti, co mi zničili život.

Máš tedy zřejmě mnoho možností, které se Ti prakticky denně nabízejí.

Tvůj blok je ovšem spíše do plačliva.

Tak seď na svém dříve velmi pěkném, nyní trochu větším, ale věřím, že stále pěkném zadku, hlaď kocoura a měj se dobře, když Ti to stačí, ok.

Pa.

Každý svého štěstí strojvůdcem.

Celý týdenní pobyt pro jednu osobu, jak jsem se od něj dozvěděla, stojí 14 tisíc a 5 tisíc mu dá bývalka jako odškodné. Ve své velkorysosti mi nabídl, že mu můžu pobyt v Turecku splácet. Jiný by na jeho místě požadoval, abych zaplatila i jeho pobyt za to, že mi  vypráví senzační látku k napsání jeho biografie!

Pochopila jsem, že jsem marná. Nezbývá mi než sedět na zadku a litovat, že se nikdy nestanu spoluautorkou světového bestselleru. Můžu psát jen „plačlivé bloky“ a na víc prostě nemám.

K jeho poznámce, že mám v divadle od 2. 10. posilu podotýkám, že žádnou posilu nemám. To víte, sem tam něco přinést, sem tam něco přežehlit, sem tam něco podat, na to přece posila být nemusí, to dá rozum.