Jeden takovej skoro normální den

Není to jednoduché, ale i teď se dá prožít bezva den, kdy na  chvíli zapomenete na covidové martyrium…

Od té doby, co se mnou bydlí můj malej kočičí parťák, stoupl u mých dětí zájem o stařičkou matku. Nehledám souvislosti, je to určitě pouhá náhoda.

Nemůžu si na svoje děti stěžovat, naopak! Včera mi volal synek Jakub, že je v Praze, a že mi přiveze ten vysavač, co ho měl v ateliéru a už ho nepotřebuje.

  „A mám hroznej hlad,“ dodal nakonec, ale to ani dodávat nemusel; znám svého syna a vím, že má hlad pořád, obzvlášť když strávil měsíc na chalupě u svého otce.

Jsem na jeho nájezdy vždycky připravená. Vytáhla jsem z mrazáku polívku, krůtí maso s rýží a rozloučila se s omeletou, kterou jsem si udělala k obědu a stačila jí sníst jen kousek.

Mám dobře vychované děti. Všechno jim chutná, všechno snědí a ještě chválí.

Jakub mi přivezl malý žlutý vysavač, na kterém bylo znát, že sloužil v ateliéru. Malovanej jako kraslice.

Jakub se chvilku soustředil na kocourka Finna, ale hlad byl silnější.

  „Mňam, ta polívka je senzační… mmmm, ta asi není z pytlíku.“

  „Z pytlíku! Jak jsi na to přišel? Nikdy NIKDY! jsem nevařila pytlíkový polívky přece!“

  „No jo, vlastně, ty vaří táta.“

Pak jsem Kubovi předložila krůtu s rýží a nakonec omeletu. Odměnou mi byla nejen chuť mého synka, ale taky neustálé chválení.

Pak jsme si dali kafe a dali k němu i řeč. Bylo to bezva, sedět jen tak v kuchyni, koukat na Finna, jak si hraje a klábosit se synem.

  „Jedli jsme s tátou k snídani každej den vánočku,“ poznamenal mezi řečí Jakub a já jsem byla ráda, že ho na chalupě u táty vystřídala dcera Terezka, která určitě snídaně tátovi zpestří a uvaří mu něco jiného než jsou pytlíkový polívky, neboť Terka vaří moc dobře.

Pak mi Jakub vyprávěl o dvou jeho kamarádech Matějovi a Honzovi, co jsou dvojčata a právě si spolu pronajali byt. Hned nás napadlo, že by se jim mohla hodit myčka, kterou mi Jakub věnoval, a která se mi bohužel do kuchyně nevešla. Doufala jsem, že se jim bude hodit i nový věšák na prádlo, který jsem, jako ostatně všechno, zakoupila online, a když mi ho přivezli, zaskočil mě svou velikostí. Prostě byl mnohem větší, než se mi na internetu jevilo.

Kluci se dostavili. Přišli dva kluci, trochu přes dvacet, tmavoocí, usměvaví, krásní sympaťáci. Jakub kdysi chodil s jejich starší sestrou, a přestože se rozešli, kluci zůstali kamarády.  

Byl to úplný balzám být ve společnosti tří mladých, šikovných a empatických kluků, kteří jsou tvořiví, mají nápady a nerezignovali na momentální situaci. Možná i vy znáte aspoň jednoho z nich, Honzu, který začal v době první vlny uklízet Prahu a činí tak dodnes. Jeho iniciativa Lepší město je pro mě inspirací, ale taky nadějí. Jakubovi mladší kamarádi, co teprve studují, ale už se snaží  udělat ostatním život hezčí. A můj syn, který maluje krásný obrazy a je z něj slušnej člověk; co víc si můžu přát…

Ten den se mi zdálo, že je svět v pořádku.

Finn je se mnou tři týdny