Když je vám dvacet…

Dvacet let. Dětství pryč a život před sebou. Nikdy nezapomenu na den, kdy mi bylo dvacet, stejně jako na něj nezapomněl můj táta. A nezapomene ani můj vnuk.

Dvacet let v protektorátu

Táta se narodil 23. prosince 1924. Po maturitě na brněnském gymnáziu byl totálně nasazený ve zbrojovce v Adamově a odtud taky chtěl v den svých dvacátých narozenin a předvečer Štědrého dne jet domů do Brna. Do Brna to z Adamova není daleko, vlakem asi patnáct kilometrů. Táta neměl ani vindru. Nastoupil na poslední chvíli do vlaku, a doufal, že si ho nikdo nevšimne. Hlavně si nevšiml on, že vlak je plný německých vojáků, a ti si ho tedy všimli. Táta věděl, že je zle. Neměl jízdenku a německému oficírovi se evidentně hubený vystrašený český mladík nelíbil. Táta musel vytáhnout doklady. Naštěstí uměl dobře německy. Podařilo se mu vysvětlit, kam jede a proč. Že chce domů, protože je mu ten den dvacet. Oficír listoval dokladem a viděl, že táta nelže. Táta měl štěstí. Vyvázl jen s fackami, kopancem a vyhozením z vlaku.

Dvacet let za socialismu

Seděla jsem na lavičce ve Stromovce. Byla krásná květnová neděle a mně bylo ten den dvacet. Seděla jsem sama, opuštěná, zoufalá a nevěděla, co bude. Nedostala jsem se na vysokou a kluk, kterého jsem milovala, se na mě kvůli tomu vykašlal; prý jsem mu tím dokázala, že jsem neschopná. Tehdy jsem nevěděla, že mám v posudku napsáno: studium na vysoké škole nežádoucí. Vzhledem k tomu, že za socialismu byla práce povinností, pracovala jsem ve fabrice, bydlela na otřesné ubytovně a podrobně poznávala život dělnické třídy.

  „Co tady děláte?“

U lavičky stáli dva mladí policajti.

  „Sedím. To se nesmí?“

  „Tak nám, slečno, ukažte občanku.“

Vytáhla jsem občanku. Podala jsem ji jednomu z nich a on v ní důležitě listoval.

  „Co že tady sedíte sama?“ 

  „Tak snad můžu jít do Stromovky a sedět na lavičce,“ odsekla jsem. Podívali se na mě tak, že jsem radši přibrzdila. „Dnes mám narozeniny,“ dodala jsem.

Policajt si to ověřil v občance. Pak mi ji vrátil a zatvářil se přívětivěji.

  „No dobře, ale taková hezká slečna a sedí tu o narozeninách sama, to je divný.“

  „To je moje věc.“

Policajti se na sebe podívali.

  „A co kdybych vás pozval na kafe, když jste tak sama?“ řekl ten, co mi kontroloval občanku.

  „To ne… já nějak…. Prostě ne.“

  „Jo tak slečna nemá ráda policii? A kdybych se převlíkl do civilu, tak to byste šla?“

Zvedla jsem se z lavičky. „Ani tak bych nešla. Nashledanou.“

Nechala jsem je stát a prchala ze Stromovky. Fakt vydařený narozeniny. Tehdy jsem samozřejmě nevěděla, že rok nato budu těhotná, vdaná a budu bydlet ve sklepě nedaleko od Stromovky. To už je ovšem jiný příběh…

Dvacet let v demokracii

Moje dcera Terezka oslavila dvacetiny na konci divokých devadesátek a syn Jakub na začátku nového tisíciletí. Oba měli středoškolské odborné vzdělání a oba se dostali na vysněnou vysokou školu. Netroufám si za ně napsat, jak je prožívali, ale rozhodně líp, než jejich dědeček a jejich matka.

Dvacet let v demokracii ovšem v době covidové

Můj vnuk Mikuláš má dvacet let. Bez problémů se dostal na víceletý gympl, který zakončil maturitou. Dělal zkoušky na vysokou školu na obor, kam se hlásilo tisíc uchazečů a brali jich dvacet. Zkoušky udělal dobře, jen mu chyběl jeden bod, aby byl mezi těmi prvními dvaceti. Pak dělal zkoušku na jiný obor, uspěl, ale obor nakonec neotevřeli. Jaro před maturitou strávil mimo školu, jako všechny děti, učil se doma. Pak přišlo léto, uvolnění a hledání co dál.  Přišla druhá vlna a hledání se stalo takřka nemožné. Miky je moc šikovný, má rozhled, je velmi chytrý. Absolvent víceletého gymnázia… přesně vím, jak mu teď je. Taky jsem měla gympl, byla šikovná, měla rozhled, ani hloupá jsem nebyla. Najednou jsem se ocitla ve vzduchoprázdnu. Nikde o absolventy gymplu se všeobecným vzděláním nestojí, jsou přece předurčeni ke studiu na vysoké škole. Mě brzdil režim, Mikyho covid. Nevím, co je horší.

Miky se přihlásil na úřad práce, protože se velmi těžko hledá práce, když celá země zápasí s covidem. Vím, jak mu je. Už není dítě, je dospělý, ale nejistota, obavy z budoucnosti, bezmoc, pocit, že nikam nepatří…

Je mi úzko. Za něj, za celou mladou generaci. Mně nedělá potíže být doma, chodit jen na osamělé procházky, ale dovedu si představit, jak by mi bylo být na místě Mikyho. Covid stejně jako diktatura je něco, co deptá, ničí ideje, naděje, touhu uspět. Já fakt nevím, co bych dnes dělala, kdyby mi bylo dvacet jako je Mikymu…