Pěkně jsem se v plukovníkovi sekla

Svým čtenářům se omlouvám za předešlý článek. Měla jsem se řídit instinktem, jenž mi vždycky dobře radil, a který jsem neuposlechla.

Vláda Babiše není mojí vládou, je pro mě od počátku nepřijatelné, že máme ministerským předsedou někoho s takovou minulostí i současností, jakou má premiér. Jeho hnutí ANO je pro mě od samého počátku hnutím, postaveným na jednom člověku, který se bohužel dostal k moci.

Nemám ráda zelené mozky, jsem od přírody pacifista. No a nikdy nepíšu o politice. To všechno jsem porušila a napsala svůj předchozí článek. Za to se omlouvám a slibuju, že se budu držet svých osvědčených témat, kterým rozumím, a které mě sice na titulku nikdy nevynesly, ale za něž jsem se nemusela stydět.

Doba je těžká a do toho covid… je to teď na nás, co s tím uděláme. Stejně jako na jaře se musíme spolehnout jen sami na sebe. Šít roušky umíme, dodržovat nastavená pravidla je v zájmu nás všech a kdo si myslí, že si může dělat, co chce, je hlupák, včetně hlav pomazaných, co nám ta pravidla vymýšlejí.

Virus nikdy nezmizí, pořád bude s námi, jen ho musíme dostat za mantinely, abychom s ním mohli vyjít s nejmenšími ztrátami. Jiné virózy tu máme taky. A jestli něco potřebujeme, tak jsou to vzory a zářné příklady, jak se chovat. Takové příklady zatím nikde nevidím, proto si slibuju, že budu sama sobě příkladem. Nic jiného mě nenapadá.

Takže od teď kopu sama za sebe, vláda mi může políbit, víte co. Budu dělat všechno pro to, abych ty, kteří se o nás v první linii starají, nezatížila tím, že onemocním. Roušek mám plnou krabici, do hospod pod rouškou tmy natajno jsem nelezla nikdy, natož teď, a budu se vyhýbat davům. A budu doufat, že z toho vyjdu zdravá; totéž přeju všem, co jsou stejně jako já zodpovědní.