Jako když kámen z pramene odvalíš…

…a žízeň uhasíš, po dlouhé, dlouhé době. Jako když z podzemí na čerstvý vzduch do chladného rána vyjdeš a zhluboka se nadechneš. A oči, uvyklé šeru, nejprve opatrně pootevřeš, a teprve po čase se odvážíš otevřít je dokořán,

stejně jako srdce a duši. A hudba ozve se slabounce, jako když zdálky šumí déšť a vítr jemně zavane.

Někdy to trvá, někdy se musíš dostat na samé dno a tam se teprve odrazit. Ach, sladká svoboda, nic není cennější, nic není důležitější.

Odrazila jsem se a nadechla. Už nikdy si nenechám vzít svobodu a sebeúctu. Od 4. října nejsem osamělá, jsem sama. Sama sebou. Deset let to trvalo, než jsem odešla ze vztahu, který mě jen ničil. Alkohol, hrubost, pohrdání, nenávist a ponižování, to všechno stačilo zahubit to, co bylo kdysi láskou. Láskou, co trvala jen chvíli, než se překlopila do opačné polohy. Do nelásky…

4. října skončilo jedno velké martyrium, jedno manželství…a já jsem volná.

V den, kdy to skončilo, jsem odjela do města v mém srdci nejmilejšího. Tam, kde jsem se narodila, kde jsem žila s rodiči a sestrou, kde mám dosud své kamarády z gymplu. Dva dny jsem chodila městem, déšť šuměl a všechno kolem bylo v rovnováze. Nebyla jsem sama, byli se mnou rodiče a doprovázeli mě po dávných místech dětství a mládí. Jestli chcete, provedu vás taky…

...moje škola od první do páté třídy...

...V ulici Dr. Janského bydleli v tom žlutém domě moji rodiče...ulice Dr. Loubala - jmenuje se po tátovi...

...poslední domov mých rodičů...

...můj rodný dům, zvaný Barák. Nejkrásnější na světě. Tam nahoře vlevo jsme bydleli; v nemocnici na konci zahrady...

...na začátku nemocnice je obchůdek, skoro stejný jako kdysi. Tehdy se jmenoval Bouda a já tam chodila odmalička sama nakupovat ... 

...kousek od nemocnice je muzeum; tam jsem pracovala na brigádě...

...naproti muzeu je v bývalém klášteře moc hezká sociální Laskavárna... 

...pěší zóna...

...rotunda...kdysi jsme si ji ve skautu opravili a po okupaci nám ji zabavili. A skaut zrušili...

...cesta ke gymnáziu. Dnes je gympl jinde - v parku hned vedle muzea...

...v přízemí byl druhý stupeň základky, kam jsem taky chodila, a v patře gympl. Škole se říkalo U kostela...

...naše třída byla po celé čtyři roky nahoře...

...hned vedle školy a kostela je bývalá latinská škola, kde byl školní klub a v něm pracovala moje maminka...

...renesanční zámek - chlouba města. Za komunistů byl zcela zdevastovaný, jako ostatně leccos, ale dnes je to opravdu krása...

...v zámku jsou krásné expozice a mimo jiné i velká sbírka grafiky a obrazů mého tatínka, kterou jsme se sestrou městu věnovaly...

...je načase vydat se na kultovní místo - na Křížový vrch, zvaný Křižák. Cesta k němu vede tudy a doprava. Kdybyste se vydali doleva, dojdete za chvilku k penzionu V podzámčí, kde jsem nalezla útočiště...

...hřbitov na Křižáku je jedinečný. Místo posledního odpočinku i útočiště zamilovaných...

...pokud se před vstupem otočíte, naskytne se vám pohled na město...ani nevadí, že prší...

„Zde odpočívá Anna Gromesová, rozená Gläserová, pohřbená zde 25. 1. 1825 a znovu pohřbena 29. 6. 1934. Ať láska trvá třeba za hrob, však za hřbitovní zdí ať je mír.“ Příběh velké a nešťastné lásky Anny a Josefa...

 ...šla jsem deštěm zpátky do města. Křižák se hodně změnil. Kus ho ukrojila silnice, ale jinak je celý v novém kabátku. Jen ta zákoutí pro milence se tak nějak vytratila... měli jsme to tehdy jednodušší, Křižák byl plný tajemných míst...

...na náměstí se usídlili světští s houpačkami, kolotočem, horskou dráhou a střelnicí... já jsem spěchala na sraz se spolužáky, a tak jsem neměla čas si atrakce pořádně prohlédnout. Není to  moje oblíbená kratochvíle, stejně jako cirkus...

...a že jsem ve svém rodném městě skutečně byla, dokazuje selfíčko…

...neděle byla jako malovaná, po dešti ani památky. Odjížděla jsem malým motoráčkem a občas skrz sklo vyfotila půvabnou krajinu...

 ...cesta z Moravské Třebové do Třebové České je jedna z nejkrásnějších...vrátím se...