Jak jsem byla jeden den knihkupcem (Odbočka pro čtenáře Tajností rekvizitárny)

Jsem knihomol. Knížky jsou pro mě životní potřebou od té doby, kdy jsem se naučila slabikovat. Zde předkládám vyčerpávající zprávu o stavu na knižním trhu.  

Kolem toho knihkupectví chodím často, a tak když se na dveřích objevila cedulka, že přijmou zástupce vedoucího, probudila se ve mně nejen zvědavost, ale taky dobrodružná povaha. To musím zkusit! A od prvního dubna stejně nebudu mít práci, když mi ji zrušili.

Pan vedoucí, jak jinak, byl  sympatický mladý muž. Při pohovoru zajásal, že jsem ženská a navíc trochu v letech! Prý si to přesně takhle představoval. Jak hřejivá slova po všech těch lapáních po dechu při pohledu na moje datum narození!

Zkrátka jsme se domluvili a já hned druhý den vyrazila na první šichtu. Dvanáctihodinovou. Knihkupectví se otevírá úderem deváté hodiny. Na místo jsem se dostavila o dvacet minut dřív, abych rekognoskovala terén. Velmi mě zajímalo, zda jsou v místě mého eventuálního budoucího pracoviště záchody a jestli tam vůbec existují židle nebo něco podobného, na co se dá v nouzi nejvyšší usednout. Můžu vás uklidnit – záchody jsem nalezla a dokonce i dvě židle, vše v zázemí pro zaměstnance. 

Kromě pana vedoucího se vyskytoval v knihkupectví ještě jeho zástupce s culíkem, pak několik mladíků –  sympaťák s dredama, pak blonďáček, pak jeden brejlatý a jeden s ježkem. Mezi nimi byla jen jedna žena asi v mém věku.

Pan vedoucí mi přidělil modré tričko s logem knihkupectví a tak trochu neodhadl velikost. Musel zalovit mezi většími, jelikož jsem odmítla ukazovat zákazníkům holý pupík. Po chvíli přemítání ještě vylovil vestu. Byla jsem připravena.

Chvíli jsem koukala přes rameno culíkatému zástupci, jak na internetu hledá nové knižní tituly a rychlostí blesku je objednává. To se mi líbilo, to bych za chvíli zvládla.

Jenže pak mě pan vedoucí doprovodil do kasy s tím, že jako budoucí vedoucí směny musím dokonale znát celý provoz, a tam mě přenechal svému osudu. Naštěstí tam se mnou ještě byl blonďáček Jirka, co už byl v knihkupectví třetí týden. Přiznala jsem se mu, že jsem za kasou ještě nikdy nestála a to, že neumím vůbec počítat, jsem si prozřetelně nechala pro sebe. Však oni poznají, zač je toho se mnou loket, na malér je vždycky času dost.

Jirka mě pověřil důležitým úkolem, kterým začíná každý nový den protřelého kasaře, pardon, pokladníka. Zkontrolovat a odfajfkovat papírky, co jsou na nich záznamy plateb kartou. Zapojila jsem veškeré své mozkové buňky a zdárně úkol splnila. Jirka mezitím zkasíroval několik zákazníků a mně jen oči přecházely, jak rychle klikal na klávesnici. Hvězdička, ef deset, entr, entr, ok, šipka nahoru, šipka dolů…trochu mě mátlo, kolik existuje druhů platebních karet a každá vyžaduje speciální postup. Taky jsou různé akční slevy, dárkové kupony, studentské slevy. Ach jo…já jsem zatím dávala zakoupené knížky do tašky a klábosila se zákazníky. To mi šlo. Občas jsme se s nějakou sympatickou majitelkou nové knížky tak zakecaly, že se utvořila dlouhá fronta. Obzvlášť mi šlo rozprávění s malými dětmi. Styk se zákazníkem jsem opravdu zvládala.

Pak jsem taky doplňovala dvd a cd do stojánků kolem pokladny. Krásně jsem to rovnala, pěkně skládala a byla jsem se svým výkonem moc spokojená. I Jirkovi se to jevilo jako záslužná práce. Málem jsem usnula na vavřínech, když přišla nečekaná sprcha. Každý ten stojan, považte, patřil jinému dodavateli a já to nerespektovala a dvd a cd strkala podle žánrů! Pohádky k pohádkám, krváky ke krvákům! To jsem tomu dala…naštěstí jsem si celkem pamatovala, kam jsem co uložila a chybu napravila.

Pak jsem taky odstraňovala cenovky a kódy z knih, určených k vrácení nakladatelům. Culík mi je snášel z celého knihkupectví i ze skladu a nebylo tomu konce. Stovky a stovky titulů jsem odloupala! Když byla chvilka volna, psala jsem si taháky a duševně se připravovala na okamžik pravdy, kdy budu muset i já otevřít pokladnu, namačkat správně entry a hvězdičky, přijmout prachy a správně vrátit nazpátek! Snažila jsem se zapamatovat si postupy a kdyby nešlo o peníze, tak bych se toho zas až tak nebála. Jirka mě několikrát vyslal vyměnit bankovky za drobné. Byla to vítaná procházka přes knihkupectví do malé kancelářičky vedoucího a zástupce. Jak jsem jim záviděla, že si můžou občas sednout! Doufala jsem, že se opravdu stanu tím zástupcem a že i já spočinu v kancelářičce na židli. Tedy aspoň občas.

Na placu pracovalo několik prodavačů. Měli přidělená stanoviště, celkem čtyři, v jejichž centru byl počítač. Všichni pracovali s plným nasazením. Za celou dvanáctihodinovou směnu je nárok na dvě půlhodinové pauzy. Zasloužené pauzy, během nichž můžete jíst, sedět a telefonovat. Taky jít na záchod. Ta půlhodina je tedy zatraceně krátká…

Ptala jsem se mých nových kolegů, jak se jim práce líbí a jestli je bolí nohy. Všichni byli s prací spokojení a všechny bolely nohy.

V knihkupectví se pořád něco dělo. Lidí chodilo mnohem víc než bych předpokládala a tržba byla slušná. V devět večer jsme zavřeli, prodavači odešli domů a my s Jirkou počítali tržbu. A to není žádná sranda. To musíte spočítat, kolik je korun, dvoukorun, pětikaček a tak. A musí to sedět na fous. Nám s Jirkou to na fous nesedělo, falírovaly nám dvě stovky. Culíkatý zástupce nakonec pravil, že se to vyřeší druhý den a já se mohla v půl desáté odpotácet.

Přiznám se vám, že nejvíc mě na mé nové práci děsila ta zodpovědnost. A taky to, že když si někdo ze směny neví s něčím rady, musí to vyřešit vedoucí směny. Já. No a tady na rovinu říkám, že s takovou zaseklou kasou bych si teda neporadila, jako to zmákl culík levou rukou. Prostě bych zkrachovala na technice a na matice. Já vím, že za jeden den se nikdo nenaučí být dokonalým vedoucím směny, ale já znám své limity. Možná bych leccos zvládla, ale za cenu bezesných nocí a nohou jako konve. Škoda. Už jsem se viděla, jak objednávám tituly, vlídně hovořím se zákazníky a sem tam si přečtu v pracovní době knížku. Haha, stačil jeden den v knihkupectví, abych změnila představu.

Taky jsem zjistila, že v tomhle knihkupectví pracují moc milí lidé, co jsou ochotní a příjemní, mají rádi knížky a práce, jakkoli těžká a nijak extra placená, je baví. Klobouk dolů, milí moji jednodenní kolegové!

zde předchozí článek, abyste byli v obraze.

https://zuzanazajicova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=695694