Co nevíte o České televizi aneb Tajnosti rekvizitárny (4. pokračování)

Politici, to jsou pěkní ptáci. My, co jsme kdy pracovali ve zpravodajství, o nich víme svoje. Není na ně žádný spolehnutí, to mi věřte.

Když jsem přišla do zpravodajství České televize, budovala se grafika na zelené louce. Prostě přijdete, máte sice krásný prostory, jsou tam počítače, technika, ale to je tak všechno. Z něčeho se ale obrázky a animace dělat musí, to dá rozum. Pracovali jsme na směny, a to včetně sobot a nedělí. První dny a týdny jsme od rána do večera nabírali fotky, různé struktury, prostě materiál, aby bylo z čeho tvořit. Každý kameraman měl za úkol při natáčení reportáže zabrat co nejvíc lidí, tím mám na mysli politiky, umělce, redaktory a tak. Nejen lidi, ale i budovy, města, no prostě co jim přišlo pod kameru. My jsme si od nich brali záznamy a ukládali všechno, co šlo uložit. Jenže nelze uložit jen tak halabala do archivu, to se musí popsat, a to tak, aby skutečnost odpovídala popisu! Snadno se stane, že zaměníte politika A za politika B. a je malér! I s budovami je to vošajstlich. Zkrátka naše malé grafické oddělení potřebovalo zodpovědnou osobu, která bude námi uložené obrázky popisovat zcela bezchybně. Tou osobou se stala Zorka.

Taky pro nás začal pracovat fotograf, který nám nosil stovky fotek nejen z exteriéru, ale taky z televizních studií, kde se vyskytovalo množství lidí v debatách a podobných pořadech. Zorka fotografovi dávala úkoly, kde kdo bude, koho ještě nemáme a fotograf nás pilně zásoboval.

Abyste si nemysleli. Národní divadlo pozná každej a navíc zůstane Národním divadlem do skonání světa. Jenže politici  mění funkce jako na běžícím pásu! Jednou je to poslanec, pak je z něj ministr, za chvíli je předsedou vlády, pak prezident a někdy taky může skončit v propadlišti dějin.

Aby toho nebylo málo, tak jsou tací politici, co si nechají narůst fousy! Nebo je naopak mají a oholí si je! Občas taky v rámci funkce pěkně ztloustnou, nechají si udělat zuby a začnou nosit brejle. My máme nabranýho mladýho šviháka bez fousů a on nám během chvíle ztloustne a má bradku. A co teprve holky! Ty si mění účesy a barvy jedna radost. Takže jsme měli v archivu každého člověka v různých stádiích. Zorka musela pečlivě přepisovat a aktualizovat, abychom se nesekli a použili vždycky tu nejnovější verzi.

  „Potřebujem vlka! Je někde na Šumavě!“ ozvalo se z hlasiťáku (rozuměj spojení mezi grafikou a režií), „a fofrem, za deset minut to jede ven.“

Vlka jsme měli v různých verzích. V zoologický, v lese, smečku i jednotlivce. Vytáhla jsem krásnou fotku vlka na zasněžené pláni, nainstalovala malebně do výřezu a poslala virtuálně na výstup. Naštěstí ráno technik četl noviny a tam bylo napsáno, že kardinál Vlk navštíví Šumavu. No, stihla jsem to. Smazat vlka a vyměnit ho za Vlka. Dovedete si představit ten malér, kdyby hlasatel hovořil o kardinálově návštěvě Šumavy a vedle něj se objevil vlk…

Od onoho památného dne nám museli redaktoři zadávat zakázky a požadavky mailem. Pěkně písemně, žádnej hlasiťák, nebo kus papíru jako dosud. K našemu technickému vybavení přibylo pro všechny připojení na internet. Nastala doba internetová.

Předchozí články zde.

https://zuzanazajicova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=691429

https://zuzanazajicova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=691433

https://zuzanazajicova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=690491

https://zuzanazajicova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=689675

https://zuzanazajicova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=689282

pokračování příště :-)