Co nevíte o České televizi aneb Tajnosti rekvizitárny (3. pokračování)

Revoluční kvas roku 1989 zasáhl pochopitelně i televizi. Když to konečně prasklo, začaly se dít věci. Televize začala vysílat tak, jak má. Objektivně.

Ještě před revolucí odešla kolegyně Jiřina do zpravodajství. Trochu jsem ji chápala, byla o něco starší než já a tahat kýbly s barvami, stříkat pistolí a být pořád od barev prostě není nic pro dámu. Vždycky když jsme se sešly u kafe, posteskla si, že by chtěla mít tak krásný ruce a namalovaný nehty, jako má kdejaká asistentka v televizi. Povedlo se jí to ve zpravodajství. Tam se hlavně psaly titulky, do předtištěných slepých map se psaly názvy propisotem a práce nebyla nijak fyzicky náročná.

Mně se do zpravodajství nechtělo ze zřejmých důvodů. Jednak jsem tam nesměla a pak bych tam taky nerada potkávala všechny ty Jambory a Vejvody, co dělali zahraniční politiku a vlastně všechny ty kované soudruhy.

Ovšem po revoluci se to změnilo, nejen co se obsahu týká, ale taky formy! Ve zpravodajství se začala budovat grafika. I tam pronikly počítače.

Se štětci, pistolí a kulisami jsem definitivně praštila 1. dubna 1993. Ve zpravodajství se začalo tvořit grafické centrum a já, zcela nepolíbená počítači, jsem se tam drze vnutila. Náš šéf Ondra naštěstí nehledal počítačové génie, ale výtvarníky. Tvrdil, že na počítači se naučí každej, když ale nemá výtvarné vlohy, je to k ničemu.

Zase jsem pracovala s Jiřinou. Ta měla přede mnou náskok, ale já jsem měla důvod o to víc se snažit.

Naším vzorem byla anglická televize. Převzali jsme její model včetně počítačového vybavení. Quantel se to jmenovalo a byla to velká radost na quantelu pracovat. Abych to vysvětlila názorně: to co jsem dřív malovala na kulisy štětci a pistolí, to jsem teď tvořila virtuálně počítačem. Například Objektiv. Kdo si pamatuje, jak vypadala dekorace, tak tomu můžu prozradit, že jsem ji malovala já. No, a když se Objektiv začal točit ve zpravodajství, stál moderátor ve studiu vymalovaném modrou klíčovací barvou a já vytvořila na počítači prostředí, které se přeneslo do studia. Nemusela jsem zvednout zadek od počítače, nemusela jsem míchat barvy a plácat je na kulisy, mohla jsem mít stejně jako Jiřina čisté ruce a nalakované nehty. Výrazný pokrok!

I tady na grafice jsme byli bezva partička. Pracovali jsme ve dvojicích, museli jsme pokrýt vysílání od brzkého rána do noci. Vytvářeli jsme mapy, grafy, tabulky, telefonáty. Ovšem i tady jsem se mohla docela slušně realizovat. Například podobu počasí, které se vysílalo v devadesátých letech, jsem si vymyslela já. Taky si mnozí pamatují na kultovní Českou sodu. I tam jsem zanechala svoje výtvarné stopy, stejně tak v legendárním Kufru.

Tehdy na počátku vzniku grafického centra jsme měli my grafici a potažmo náš vedoucí Ondra ve zpravodajství velmi slušnou prestiž. Já jsem postupně pronikla do tajů počítačové grafiky a moc se mi to líbilo. Museli jsme si sami vytvářet scény, pozadí, vymýšlet grafickou podobu pořadů a tam všude jsem se cítila jako ryba ve vodě. Krásná doba to byla.

Abychom jen pořád nepracovali, i tady jsme si občas udělali výlet nejen do hospody, ale dokonce i za hranice! Výprava do pařížské televize se mi nakonec stala osudnou. Jel totiž s námi i jeden technik ze studia 6. Ano, tušíte správně. Pan Zajíc. Pod vlivem silně romantické Paříže jsme se do sebe zamilovali, a to tak, že to mělo pro naše tehdejší manželství fatální dopad.  Myslím, že si čtenářstvo zaslouží malé odbočení do Paříže, které bude následovat po tomhle článku. Taková malá vsuvka. Jen si odskočíme, a hned se zase v dalším článku vrátíme zpět. Když už na sebe prozrazuju kdeco, tak ať víte, kterak jsem k panu Zajícovi přišla...

zde související předchozí články:

https://zuzanazajicova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=689282

https://zuzanazajicova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=689675

https://zuzanazajicova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=690491