Nervy v háji...

  To si tak normálně sedíte v hospodě, klábosíte s kamarády, jíte krkovičku a najednou je všechno jinak…

Jako se to stalo tuhle mně. Měli jsme sraz - my blogeři co spolu kamarádíme. Sešli jsme se v hospůdce prověřené a vyhlášené vlídným prostředím, dobrým jídlem a vybranými nápoji.

Na doporučení jednoho z kamarádů jsem si objednala krkovičku, no delikatesa.

Všichni vespolek jsme se bavili, jedli, pili, hodovali, dobrou vůli spolu měli. I já se radovala a mou radost ještě umocnil pohled na prkýnko s krkovičkou.

Ovšem hned první sousto mi pěkně zhořklo. Na vině nebyla špatně připravená krmě, nene! Krkovička neměla chybu, snad jen že byla trošičku tužší, leč to mi u masa naprosto nevadí, maso se má kousat, to dá rozum!

Jenže hned první kousnutí do krkovičky se mi stalo osudným…spolu se soustem mi na jazyku spočinula plomba z pětky vpravo nahoře! A nejen plomba, ale i notný kus zubu. Nenápadně jsem z pusy vytáhla onen defekt a tajně na něj popatřila. Hrůza! Opatrně jsem plombu i kus zubu schovala do kapsy a dělala jako by nic. Co taky jinýho… konverzace u stolu se zdárně rozvíjela, tankové pivo teklo proudem, jídla mých kamarádů jim mizela v útrobách a já se svým problémem zůstala osamocená. Jazyk bloudil v kráteru, krkovička ve mně mizela jen stěží, ale pak jsem si řekla, že si nenechám zkazit večer. Problém a jeho řešení jsem odložila na druhý den.

Nemohla jsem dospat, jak jsem spěchala s objednáním k mojí skvělé paní zubařce. Jenže moje paní zubařka je tak moc skvělá, že k ní chodí půl Prahy a celé jižní Čechy, odkud pochází. Obě se sestřičkou hledaly nejbližší skulinku v narvaném kalendáři, a ta se objevila až koncem února! To nemůžu vydržet, i když mě zbylé torzo zoubku nebolí.

Taky jsem to nevydržela a taky zoubek se začal ozývat, o jazyku ani nemluvíc. Po čtrnácti dnech jsem prostě po práci šla do zubní ordinace, pevně rozhodnutá neodejít, dokud se sestřička neslituje. O paní doktorce jsem věděla, že ta mě vezme, protože to není člověk, to je anděl, na rozdíl od přísné sestry.

Moje vytrvalost se setkala s úspěchem. My s paní doktorkou jsme nedbaly brblání sestry a jaly jsme se řešit problém. Ten se mi jevil jako snadný, a to jsem se přepočítala! Přestože jsem  pokročilém věku, mám všechny zuby, žádnou korunku, natož pak můstek! Domnívala jsem se tudíž, že se v brzké době stanu majitelkou první korunky. Jenže ta potvora plomba s sebou vzala skoro celý zub! Takže mi paní doktorka nastínila věci příští, a věřte, měla jsem husí kůži! Nejdřív bude nutné vytahat z kořenů nervy, pak torzo zacementovat a v onom termínu na konci února pokračovat ve výstavbě zoubku. Pochopila jsem, že mi do kořenů bude zabudována jakási zubní traverza a na ní bude vymodelován krásný zoubek. Žádná korunka, na tu nezbylo dost zubu.

Vyhrnuly jsme si s paní doktorkou rukávy a šlo se na věc. Na injekce jsem zvyklá, jen tyhle dvě byly asi kapku silnější, protože mi ztuhla skoro celá hlava včetně nosu. No a pak paní doktorka makala jak horník. Vyrubaný důl mi na konci šichty zacementovala. Hodinu jsem strávila na křesle…

Dlužno podotknout, že to nebolelo. Sestřička přestala brblat a napsala mi objednávku na rentgen, kam jsem se posléze odebrala, abych pro paní doktorku nechala zdokumentovat stav mé nebohé pětky vpravo nahoře.

Pár dní jsem si musela ráno a večer šlehnout ibalgin, ale už je to v cajku.

Těším se na konec února jako nikdy!