Ranní cesty příměstským busem jsou ponuré, přestože je za špinavými okny jaro a všude, kam oko dohlédne, svítí řepka.
Taky dnes to nebylo jiné. Jela jsem po zasloužené rekonvalescenci poprvé do práce a moc se mi tam nechtělo. Jaro v rozpuku, kafe na zahradě, kočky rozprostřené na pažitu... prostě týden jsem si užila a najednou šup, zpátky do reality. A hned takhle brzo ráno.
Nebyla jsem sama, komu se nechtělo z rozkvetlého venkova do matičky Prahy, a nejen pasažéři, ale i řidič vypadal mdle. Usedla jsem a odevzdaně koukala z okna. Oči se mi za chvíli začaly zavírat, jak je u mě obvyklé.
„Co lezeš tak dozadu?“ zaječel ostrý soprán kousek ode mě. No jo…na zastávce přistoupila osoba, co by mohla z fleku hrát ježibabu v Rusalce. Šedý rozcuch až na lopatky, bezzubá dáseň, pichlavý zrak. Známá postava, co doprovází svého vnuka do speciální školy. Veškeré osazenstvo ranní linky bylo v tu ránu vzhůru, dokonce i ti, co měli uši přiklopené sluchátky, sebou trhli.
Ježibabka celou cestu uličkou mezi sedadly svého vnuka peskovala a tahala ho za rozměrný batoh. Konečně se usadili a bus se rozjel. Do Prahy to bylo jen kousek, za deset minut budeme na metru. Zavřela jsem oči…
„…ti povidám, nikdo tam nechodí!“
Vyletěla jsem půl metru nad sedadlo a stejně tak všichni ostatní. Ježibabka telefonovala.
„No dyk ti to povidám, Nikdo tam nechodí!!!“
„…“
„Vrátka máš votevřený už vod…no vod neděle, a to ti povidám, od nás tam nikdo nechodí!“
„…“
„…a kdo by tam jako chodil, NIKDO TAM NECHODÍ!“
Všimla jsem si, že řidič je dočista probranej stejně jako my ostatní, a že se znepokojeně kouká do zrcátka, cože se to děje.
„Neřvěte tak, řidič nás ještě někde vyklopí!“ ozval se jeden z pasažérů, leč poznámka nepadla na úrodnou půdu. Ježibabka telefonovala osobě nejspíš zcela hluché a momentálně zaostalé, jež zřejmě vlastní pozemek s vrátky, co jsou otevřené, i když tam nikdo nechodí.
„…no a proč by tam jako někdo chodil? Dyk tam stejně nic nemáš!“
„…“
„NIKDO TAM NECHODÍ!!"
Smála jsem se a se mnou ostatní, co seděli kolem. Všichni jsme věděli, že tam nikdo nechodí, jen tajemná osoba na druhém konci mobilu to ne a ne pochopit.
„Příbuzná strýce Pepina,“ podotkl trefně můj soused.
„Už aby ty vrátka někdo zavřel, stejně tam nikdo nechodí,“ dodala jsem já.
Konečně jsme dorazili do cíle. Ježibabka sklapla zobák i mobil a drala se ven hlava nehlava. Cestu si razila nebohým vnoučkem, klesajícím pod tíhou batohu.
Ranní metro bylo našlapané stejně jako příměstský autobus. Ježibabka se procpala k sedadlu, na němž se zrovna usadila blond slečna.
„Tam jsem si chtěla sednout já!“ zaječela Ježibabka a propichovala nebohou slečnu pohledem ostrým jako její hlas. Slečna vstala a pustila ji sednout.
„Hodinu jsem na cestě a celou cestu stojim v autobusu!“
Slečna se omluvila, že si jí nevšimla, když si na to místo sedala.
Hmmm…tak z deseti minut je hodina, a prý stála. Seděla a celou dobu řvala do telefonu. Ještěže v metru není signál. Zavřela jsem oči…
„Nikdo tam nechodí, kdo by tam taky chodil!“
Vyletěla jsem a stejně tak všichni kolem. Ježibabka netelefonovala. Ježibabka konverzovala se svým malým vnukem, dloubajícím se v nose. Zvedl se mi tlak a žaludek. To bude zas den!
p.s.- dobrá zpráva! Histologie dopadla OK ufff...
