Můj tatínek byl venkovský doktor, a jako takový dostával od svých pacientů kromě vajíček a bažantů taky slivovici.
Jeho pacienti nic nedbali, že pan primář je nejen abstinent, ale jako neurolog má v popisu práce i soudní znalectví v alkoholu. Když tatínek začínal, byla tato činnost pro soudy grátis, a tudíž se k tomu nikdo nehrnul a táta to dostal befelem. Jemu to nevadilo, bavily ho neuvěřitelné soudní případy a často nám po nedělním obědě předčítal senzační perličky ze života kriminálně – policejního. Mohli jste si hodit korunou, koho výroky jsou střelenější, jestli policajtů nebo obviněných.
Jako například zápis o újmě lehké děvy, co jí jeden amant natrhl v alkoholickém opojení...jak to říct slušně…no policajt, co to zapisoval, napsal, že to byl pracovní úraz, protože její pracovní nástroj se musel zašít, a tudíž nebyla schopná vykonávat tři týdny svoje povolání lehké děvy. A táta tehdy počítal, kolik že měl ten kunčoft i ta děva promile v krvi, když se ten malér přihodil.
Taky si pamatuju, jak místní slavný motorkový závodník byl nespokojený se vzhledem své manželky, ožral se a v alkoholickém deliriu jí chtěl vyžehlit žehličkou obličej. Nepovedlo se mu to, ač by si to ta manželka docela zasloužila. Škoda, že v té době nebyly sociální sítě, a tudíž ani blog... to by byly témata!
Tatínek nepil, a přesto byl vlastníkem mnoha litrů té nejlepší slivovice. Měli jsme jí plný sklep a táta se rozhodl, že ji dostaneme my dcery věnem. Aby to bylo spravedlivé, slili s maminkou ty láhve do dvou demižonů a pak je tatínek zapečetil voskem. Jen jednou v životě jsem viděla svoje milované rodiče namazané, jak zákon káže. Někdo jim totiž poradil, že až budou ty flašky slejvat, musí z každé ochutnat, aby si jako tu slivovici nezkazili nějakou nepovedenou várkou. Tatínek s maminkou tedy poctivě ochutnávali…
Na to všechno jsem myslela, když jsme s panem Zajícem v neděli jeli pro deset litrů kvalitní padesátiprocentní kompotovice. Dostali jsme totiž sms, abychom si ji po půl roce vyzvedli v pálenici.
Před půl rokem jsme rekonstruovali sklep v našem baráčku skoro nejstarším ve vsi. Jenže abychom mohli rekonstruovat, museli jsme ho nejdřív vyklidit. A to byl velký úkol! Ujal se ho sám můj manžel, protože do sklepa roky a roky tomu nazad shromažďoval poklad. Poklad zcela ojedinělý a nevídaný. Z bývalého manželství si totiž přinesl tisíce zavařenin a kompotů. Některé měly vpravdě historickou cenu a nebylo jasné, co ta která sklenice vlastně obsahuje. Stejně jako můj tatínek, musel pan Zajíc každou zavařovačku otevřít, odhalit její tajuplný obsah, a rozhodnout, zdali je vhodná na kořalku, nebo na kompost. Já v té době dlela v bezpečí lázní, a to bylo pro mě jen dobře. Když jsem se vrátila, stály na dvoře dva barely plné záhadného obsahu. Celých sto litrů toho bylo! Dopravili jsme je do palírny a po půl roce se zrodila Zajícova kompotovice. Dlužno podotknout, že má grády a sílu a vůni a je to pití zcela zázračné. Deset litrů zázraku! A to si vezměte, že můj manžel vůbec nepije! Máme doma poklad a kruh se uzavřel. Máme vystaráno, komu co nadělíme k narozeninám a k svátku. Já jsem si ulila do malé příruční lahvičky trochu té medicíny, protože jeden nikdy neví, kdy bude potřeba. Já si na rozdíl od pana Zajíce sem tam trochu do nosu dám a soudím, že mi bude každou chvíli slabo, a že jen kompotovice mě postaví na nohy.
