Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Trochu o hypochondrech a taky o jednom doktorovi

24. 05. 2017 10:06:21
Můj táta byl venkovský doktor. Bydleli jsme na konci nemocniční zahrady ve starém domě ještě s pěti dalšími doktorskými rodinami. Taková jedna velká doktorská rodina.

Táta léčil své pacienty z celého širokého okolí, ale když postihla nemoc někoho z nás, museli jsme k sousedům; měli jsme na výběr od dětského lékaře, přes psychiatra až po gynekologa. My jsme neměli doma ani aspirin. Osvědčenou léčebnou metodou mých rodičů byl čaj s citrónem a medem a dobrá knížka v posteli. Taky procházky v lese nám táta s oblibou ordinoval. Jednou mě před jistou smrtí zachránil chleba se sádlem a s cibulí. Týden jsem nejedla a měla horečky a to bylo první jídlo, co jsem hodlala sníst. Maminku chytal fantas, ale táta prohlásil, že když na to mám chuť, tak mě to postaví na nohy. Měl pravdu, jako vždycky.

Mého tátu jeho pacienti milovali. Jelikož byl neurolog, měl svou stálou klientelu s celoživotními problémy. Nejvíc mi v paměti uvízl „vykydaljindřichjevíčko". To byl zvláštní pacient, kterému nic nebylo, ale měl všechny nemoci světa. Prostě těžký hypochondr. Odebíral veškeré dostupné lékařské časopisy a do noci si v nich četl. S latinským slovníkem a skripty pro studenta medicíny se prokousával chorobami, aby týden co týden v neděli po obědě zasedl zbrocený potem k telefonu a vytáčel naše číslo. Vždycky jsme se se sestrou hádaly, která zvedne sluchátko.

Byla to slast slyšet: „tadyvykydaljindřichjevíčko,jjjeprosímpanprimářdddoma?" A než jsme buď já, nebo sestra odpověděly a předaly sluchátko, poslouchaly jsme nadšeně drkotání zubů a úzkostné dýchání pana Vykydala. Za našeho hihňání táta trpělivě neděli co neděli panu Vykydalovi vysvětloval, vyvracel a posléze pozval k pondělní konzultaci do ordinace. Maminka mezitím seděla u rozehrané partie pasiánsu, kouřila, pila kafe a čekala, co zase pana Vykydala postihlo za exotickou nemoc. Neboť vězte, že žádná choroba, byť sebevzácnější, neobstála před páně Vykydalem a ten s jistotou rozpoznával její strašlivé příznaky.

Mezi stálými pacienty bylo taky několik hajných. Měli jsme tudíž zaručený příjem bažantů, koroptví a vánočních stromků. My děti jsme vždycky posuzovaly, čí tatínek je oblíbenějším doktorem podle počtu bažantů, visících na balkoně. Musím s hrdostí oznámit, že náš tatínek s přehledem vyhrával. To víte, hajní nepotřebují gynekologa ani psychiatra, zato neurolog jim byl pořád co platný.

Tatínek dostával taky od svých vděčných pacientů slivovici. Ačkoliv byl známým abstinentem, stejně mu ji nosili. Jednou jsem přišla domů ze školy a moji milovaní rodiče trávili plodné odpoledne sléváním všech litrových lahví do několika desetilitrových demižonů. Tatínkovi nějaký odborník poradil, že musí z každé lahve ochutnat, aby náhodou nebyl obsah zkažený. Takže když jsem přišla domů, oba moji do té doby prakticky abstinující rodičové byli pod obraz. Táta se po třech krušných dnech strávených s do té doby neznámou kocovinou odebral i s demižony do sklepa a tam je uložil do nejtemnějšího kouta s tím, že je vytáhne, až se holky budou vdávat.

Táta taky jezdil ordinovat do vedlejších měst. V pondělí do už zmíněného Jevíčka a ve čtvrtek do Svitav. Vždycky vyjížděl mnohem dřív, než musel, protože se cestou zastavil u několika svých věrných pacientů v okolních vesnicích. Cestou tam je vyšetřil, cestou zpět jim přivezl potřebné léky. Bral to jako samozřejmost, že za nimi dojel sám, aby se nemuseli trmácet oni za ním. V pondělí večer vždycky doma referoval, s jakou chorobou přišel jeho milý pan Vykydal. Léta za tátou chodil do ordinace a trávil šťastné chvíle při zasvěcené debatě o momentální nemoci a jejím léčení. Dávno jsem už byla dospělá a bydlela jsem v Praze, když mi jednou rodiče smutně oznámili, že pan Vykydal umřel. Umřel na infarkt, vysněné exotické choroby, po které celý život toužil, se nedočkal.

Můj táta byl zkrátka ten nejlepší pan doktor, který používal kromě svých medicínských znalostí i srdce a soucit. Rodiče neměli chatu ani chalupu, za celý život postupně tři auta, bydleli jen ve služebním bytě, ale zato vlastnili hromady knih. A taky ty bažanty na balkoně.

Autor: Zuzana Zajícová | středa 24.5.2017 10:06 | karma článku: 31.05 | přečteno: 890x

Další články blogera

Zuzana Zajícová

Smutný začátek prázdnin

Vedro. Léto. Vysvědčení v kapse. Mouchy. Okurky na záhonu. Všechno jak má být. Zdánlivě jak má být...

19.7.2017 v 10:23 | Karma článku: 25.31 | Přečteno: 903 | Diskuse

Zuzana Zajícová

Život je jeden z nejtěžších…obzvlášť pak ten kočičí

Náš malý kocourek Mourek čural, kudy chodil. Na písek občas taky, ale nejradši měl – hrůza! Naši postel.

18.7.2017 v 11:51 | Karma článku: 24.25 | Přečteno: 715 | Diskuse

Zuzana Zajícová

Všechny nemůžu zachránit…ale aspoň snažit bych se měla

Není snadné chodit po světě a potkávat ty malé chlupaté kuličky, co nemají domov. Řeč je o koťatech.

17.7.2017 v 9:53 | Karma článku: 25.22 | Přečteno: 758 | Diskuse

Zuzana Zajícová

Mylí tatínku aneb Pozdrav z prázdnin

Nikdo neumí napsat hezčí pozdrav z prázdnin než malé děti. Hlavně v dřevních dobách bezinternetových a bezmobilových.

11.7.2017 v 9:22 | Karma článku: 25.45 | Přečteno: 720 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Milan Šupa

Člověče otevři oči! Příroda k tobě promlouvá!

Existují lidé kteří tvrdí, že mechanismus fungování přírody je řízen určitým druhem vědomé inteligence. Že prostě vše, co se v přírodě děje se neděje jen tak samo od sebe. Stojí za tím inteligence a ta to spravuje.

25.7.2017 v 15:15 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 76 | Diskuse

Libuse Palkova

Bylo soužití Židů a Arabů vždycky tak problematické?

Strašné události, ke kterým došlo v posledních dnech v Izraeli , vedou každého slušného člověka, kterému se hnusí násilí, k zamyšlení: Vždycky se muslimové s židy takhle nenáviděli?

25.7.2017 v 8:25 | Karma článku: 11.37 | Přečteno: 510 | Diskuse

Jana Slaninová

Nepřirozené věci: rodičovská práva gayů

Koutkem oka mi zaškubaly diskuze o tom, co je v přírodě a mezi lidmi přirozené či nikoli. Co vlastně my, zplozenci civilizace, víme o přirozenosti?

25.7.2017 v 8:08 | Karma článku: 22.18 | Přečteno: 830 | Diskuse

Radka Kielbergerová

Gen. Poslední...a výborný

Gen je jako otisk v kůži navěky, těžko jizvu zamaskujeme. Využijeme-li možnost, i to se trochu dá. Jsou však otisky, které jsou požehnáním a jizva ozdobou. Gen je daný. Anebo vytvořený. Třeba Fero Fenič i Břetislav Rychlík to umí

25.7.2017 v 1:04 | Karma článku: 16.14 | Přečteno: 557 | Diskuse

Ladislav Jílek

Šarbel Machlúf

Většině lidí to jméno asi nic neříká. Je to poustevník, který žil v 19. Století v Libanonu. Je uctíván jako světec a dnes je jeho svátek.

24.7.2017 v 21:30 | Karma článku: 9.43 | Přečteno: 183 | Diskuse
VIP
Počet článků 175 Celková karma 25.24 Průměrná čtenost 1036

Nejradši mám chleba se sádlem. A taky ráda píšu.

...že je Hodně mužských, málo chlapů (1. knížka), vím moc dobře. Jaké jsou Nezbytné pomůcky zralé ženy (2. knížka), taky vím, stejně tak vím, jak  umí být Drsný život zralé ženy (3. knížka), ale pořád ještě Tančím u tyče (4. knížka)...

 

Seznam rubrik

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.