Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Trochu o hypochondrech a taky o jednom doktorovi

24. 05. 2017 10:06:21
Můj táta byl venkovský doktor. Bydleli jsme na konci nemocniční zahrady ve starém domě ještě s pěti dalšími doktorskými rodinami. Taková jedna velká doktorská rodina.

Táta léčil své pacienty z celého širokého okolí, ale když postihla nemoc někoho z nás, museli jsme k sousedům; měli jsme na výběr od dětského lékaře, přes psychiatra až po gynekologa. My jsme neměli doma ani aspirin. Osvědčenou léčebnou metodou mých rodičů byl čaj s citrónem a medem a dobrá knížka v posteli. Taky procházky v lese nám táta s oblibou ordinoval. Jednou mě před jistou smrtí zachránil chleba se sádlem a s cibulí. Týden jsem nejedla a měla horečky a to bylo první jídlo, co jsem hodlala sníst. Maminku chytal fantas, ale táta prohlásil, že když na to mám chuť, tak mě to postaví na nohy. Měl pravdu, jako vždycky.

Mého tátu jeho pacienti milovali. Jelikož byl neurolog, měl svou stálou klientelu s celoživotními problémy. Nejvíc mi v paměti uvízl „vykydaljindřichjevíčko". To byl zvláštní pacient, kterému nic nebylo, ale měl všechny nemoci světa. Prostě těžký hypochondr. Odebíral veškeré dostupné lékařské časopisy a do noci si v nich četl. S latinským slovníkem a skripty pro studenta medicíny se prokousával chorobami, aby týden co týden v neděli po obědě zasedl zbrocený potem k telefonu a vytáčel naše číslo. Vždycky jsme se se sestrou hádaly, která zvedne sluchátko.

Byla to slast slyšet: „tadyvykydaljindřichjevíčko,jjjeprosímpanprimářdddoma?" A než jsme buď já, nebo sestra odpověděly a předaly sluchátko, poslouchaly jsme nadšeně drkotání zubů a úzkostné dýchání pana Vykydala. Za našeho hihňání táta trpělivě neděli co neděli panu Vykydalovi vysvětloval, vyvracel a posléze pozval k pondělní konzultaci do ordinace. Maminka mezitím seděla u rozehrané partie pasiánsu, kouřila, pila kafe a čekala, co zase pana Vykydala postihlo za exotickou nemoc. Neboť vězte, že žádná choroba, byť sebevzácnější, neobstála před páně Vykydalem a ten s jistotou rozpoznával její strašlivé příznaky.

Mezi stálými pacienty bylo taky několik hajných. Měli jsme tudíž zaručený příjem bažantů, koroptví a vánočních stromků. My děti jsme vždycky posuzovaly, čí tatínek je oblíbenějším doktorem podle počtu bažantů, visících na balkoně. Musím s hrdostí oznámit, že náš tatínek s přehledem vyhrával. To víte, hajní nepotřebují gynekologa ani psychiatra, zato neurolog jim byl pořád co platný.

Tatínek dostával taky od svých vděčných pacientů slivovici. Ačkoliv byl známým abstinentem, stejně mu ji nosili. Jednou jsem přišla domů ze školy a moji milovaní rodiče trávili plodné odpoledne sléváním všech litrových lahví do několika desetilitrových demižonů. Tatínkovi nějaký odborník poradil, že musí z každé lahve ochutnat, aby náhodou nebyl obsah zkažený. Takže když jsem přišla domů, oba moji do té doby prakticky abstinující rodičové byli pod obraz. Táta se po třech krušných dnech strávených s do té doby neznámou kocovinou odebral i s demižony do sklepa a tam je uložil do nejtemnějšího kouta s tím, že je vytáhne, až se holky budou vdávat.

Táta taky jezdil ordinovat do vedlejších měst. V pondělí do už zmíněného Jevíčka a ve čtvrtek do Svitav. Vždycky vyjížděl mnohem dřív, než musel, protože se cestou zastavil u několika svých věrných pacientů v okolních vesnicích. Cestou tam je vyšetřil, cestou zpět jim přivezl potřebné léky. Bral to jako samozřejmost, že za nimi dojel sám, aby se nemuseli trmácet oni za ním. V pondělí večer vždycky doma referoval, s jakou chorobou přišel jeho milý pan Vykydal. Léta za tátou chodil do ordinace a trávil šťastné chvíle při zasvěcené debatě o momentální nemoci a jejím léčení. Dávno jsem už byla dospělá a bydlela jsem v Praze, když mi jednou rodiče smutně oznámili, že pan Vykydal umřel. Umřel na infarkt, vysněné exotické choroby, po které celý život toužil, se nedočkal.

Můj táta byl zkrátka ten nejlepší pan doktor, který používal kromě svých medicínských znalostí i srdce a soucit. Rodiče neměli chatu ani chalupu, za celý život postupně tři auta, bydleli jen ve služebním bytě, ale zato vlastnili hromady knih. A taky ty bažanty na balkoně.

Autor: Zuzana Zajícová | středa 24.5.2017 10:06 | karma článku: 31.05 | přečteno: 902x

Další články blogera

Zuzana Zajícová

Jsem podezřelá. Nemám hůl ani berle

Konečně jsem se dočkala! Konečně můžu vstávat později než posledních...no...hodně let! Nejlepší na vstávání samozřejmě byla moje kariéra malířky pozadí.

18.9.2017 v 9:05 | Karma článku: 27.43 | Přečteno: 2607 | Diskuse

Zuzana Zajícová

Jsem sama domááá! Tralalááá!

Tak kdeže jsem to minule skončila? Jak si mě šéf zavolal a začal pěkně zeširoka...Začal historií. Já jsem byla klidná a čekala, co z toho bude.

8.9.2017 v 16:31 | Karma článku: 24.82 | Přečteno: 991 | Diskuse

Zuzana Zajícová

Má závratná kariéra

Nebo spíš „závratná“? Každopádně je na konci, řekla bych. A rozhodně stála za to, ať už s uvozovkami, nebo bez.

6.9.2017 v 9:40 | Karma článku: 21.09 | Přečteno: 720 | Diskuse

Zuzana Zajícová

Jen počkej, zajíci!

Nic není jen tak. Každý bezva zážitek musí být zákonitě prostřídán zážitkem blbým. To aby byla rovnováha. Cesta příjemná po Rakousku tudíž musela být vystřídaná bojem s přírodou a jejími vrtochy.

28.8.2017 v 10:06 | Karma článku: 19.52 | Přečteno: 638 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Iva Apanasenková

Střet generací i kultur v Praze na Jiřáku

Pokud právě teď budete procházet náměstím Jiřího z Poděbrad v Praze, zažijete euforii ze střetu různých světů. Živo, radost, hudba, staří, mladí, děti, farmáři, maminky s kočárkama, Češi, cizinci.... Žádný problém.

20.9.2017 v 16:45 | Karma článku: 14.29 | Přečteno: 277 | Diskuse

Pavel Hruban

Duchovní otec mnohých

Svatý Pio z Pietrelciny je muž, který, ačkoli nikdy neopustil svůj klášter, ovlivnil a stále ovlivňuje spousty lidí.

20.9.2017 v 15:21 | Karma článku: 8.57 | Přečteno: 164 | Diskuse

Lukáš Fürst

Zajímám se o budoucnost

Touto myšlenkou jsem se nechal inspirovat od osobnosti, které si velmi vážím. "Zajímám se o budoucnost, protože v ní hodlám strávit zbytek života." Charlie Chaplin

20.9.2017 v 15:05 | Karma článku: 6.87 | Přečteno: 134 | Diskuse

Jana Slaninová

Snadný terč: stáří není jen noblesa a důstojnost

Vychovaná jsem v úctě ke stáří. Staří lidé jsou bytosti, které mají za sebou kus života i práce a ve tvářích mají vepsané radosti i strasti. O to horší překvapení bývá, když jsou tito lidé zjevně zlí.

20.9.2017 v 13:21 | Karma článku: 18.74 | Přečteno: 1043 | Diskuse

Jan Klar

Mami, prosím tě neumírej

Matěj nemohl uvěřit, že jeho máma je opravdu nemocná. To nemůže být vůbec pravda, tak zlý být život nemůže! Jedna jobovka přece už stačila!

20.9.2017 v 13:06 | Karma článku: 14.03 | Přečteno: 875 | Diskuse
VIP
Počet článků 183 Celková karma 24.06 Průměrná čtenost 1040

Nejradši mám chleba se sádlem. A taky ráda píšu.

...že je Hodně mužských, málo chlapů (1. knížka), vím moc dobře. Jaké jsou Nezbytné pomůcky zralé ženy (2. knížka), taky vím, stejně tak vím, jak  umí být Drsný život zralé ženy (3. knížka), ale pořád ještě Tančím u tyče (4. knížka)...

 



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.