Někdy se to semele aneb Cesta do Semil

Každému správnému koncertu předchází, jak zajisté mnozí vědí, nebo alespoň tuší, náležitá příprava, vrcholící generálkou.

I my, co zpíváme v našem sboru, absolvujeme tudíž poctivě (jak kdo, že) zkoušky a posléze samotný vrchol předkoncertní – generálku (taky jak kdo).

V tu osudnou středu, kdy jsme měli generálně zpívat i s naší milou klavíristkou Jitkou, generálka nevyšla, jak by měla. Posuďte sami:

Někteří důležití členové ochořeli – prezident, jiní se dostavit nemohli, a tudíž bylo nutno zajistit vyzvednutí klíče od zkušebny. Pověřen tímto úkolem byl Milan. Klíč je nutno vyzvednout do 18 hodin u paní vrátné, a to vždy činil ochořelý prezident, nebo nepřítomná Radka. Milan se úkolu zhostil svědomitě, leč doprava se proti němu spikla. Uvízl v tramvaji, stejně jako mnozí z nás ostatních zpěváků. Kdesi v Nuslích spadla trolej. Takže nejen choroby, ale i dopravní kalamita…

Milan přišel pozdě a paní vrátná už byla pryč. V budově fakulty nebyla ani noha, kromě jednoho opozdilého profesora. Milan si umí poradit v každé situaci! Oslovil dotyčného pána a požádal ho o jakýkoliv klíč od jakékoli učebny; pán kupodivu, ač vůbec netušil, že na fakultě zkouší nějaký sbor, poskytl žádané. Ten večer jsme měli generálku v malinké učebně zastaralého typu.  Byli jsme tam dost natěsno, vzduch se dal krájet a vzhledem k dopravní kalamitě jsme se courali víc než obvykle. Jitka se dostavila sice včas, leč se sešitým a zavázaným malíčkem, jenž je, jak uznáte, pro klavíristku dost podstatným prstíkem. Jenže to neznáte Jitku! Jitka je totiž zocelená a naprosto profesionální klavíristka, která si poradí s devíti prstíky naprosto senzačně!

Když už to vypadalo, že jsme se konečně navzdory nepřízni osudu sešli, chopila se Zdena rozezpívání.

 A zde se projevila záludnost jiné zkušebny, kde místo plných čel lavic byly pouze stoly na nožkách. Katčina kompenzační pomůcka Deryl, v naší obvyklé zkušebně schovaný za plným čelem lavice, najednou měl Zdenu před sebou jako na dlani. Nikdo na naši sbormistryni nekoukal tak upřeně a napjatě a dokonce s otevřenou pusou, jako toho večera Deryl. Dokonce se občas projevil i nahlas!

Po tomto veselém a všeobecně prospěšném rozezpívání jali jsme se generálně zpívat. A ono to šlo! Ono to znělo dobře, až moc dobře, hlavně tedy hodně hlasitě! Zdena na chvíli vyšla z učebny, a když se vrátila, byla užaslá. Prý jsme na chodbě zněli famózně a tak komplexně, jako by to ani Gaudium nezpívalo! Malé prostory učinily své. Jenže každý zpěvák je pověrčivý. Povedená generálka = nepodařený koncert, a naopak. Já jsem ale byla klidná, mně bylo jasné, že za naši kompaktnost může stísněný prostor, kdy i pianissimo znělo jako forte, a že ta generálka není zas až tak moc vydařená; tedy tím jsem se uklidňovala.

Po zkoušce nás Zdena počítala, aby věděla, zdali se vejdeme do malého autobusu. Bylo to nachlup…

V pátek jsme vyrazili do Semil, abychom tam nejen zazpívali, ale i popřáli sbormistrovi Jizerky Semily panu Brádlemu k narozeninám, a stejně tak i samotnému sboru k výročí založení. Autobus svou kapacitou stačil bohatě, neb další zpěváci mezi generálkou a koncertem ochořeli. Poprvé v historii sboru se nejobsazenějším hlasem stal – podržte se – tenor! Ano, to se musí zaznamenat, jelikož tato situace určitě hned tak nenastane…

Do Semil je cesta celkem schůdná, dojeli jsme dřív, než jsme čekali, a proto jsme se rádi uchýlili na chvíli do hospůdky.

Semilský sbor Jizerka nás přivítal jaksepatří a se všemi poctami. Zpívali jsme v kostele Dr. Farského, kde se topí a kde se hezky zpívá. Přestože se nám povedla generálka, troufám si říct, že koncert se nám povedl taky. S námi účinkoval i sbor Jizerka Semily, který nejenže popřál svému sbormistrovi, ale i v premiéře předvedl kantátu Štědrý den.

Po koncertu jsme byli pozvaní na večírek do nedaleké školní jídelny. Já nechápu, proč veškeré školní jídelny vyznačují se typickým odérem, a to už po mnohá desetiletí. I v jídelně semilské tomu nebylo jinak. Čekalo nás občerstvení velkolepé, pití i jídla velký dostatek. Jedinou nevýhodou byl velký jídelnový prostor, takže jsme se nemohli dostatečně stmelit a byli jsme příliš vzdáleni od našich semilských přátel. Nejen odér, ale i akustika byla typická jídelnová, takže nedošlo na zpěv při kytaře, a to byla veliká škoda. Zazpívali jsme si vzájemně sbor sboru, ale to není ono.

Ze Semil jsme vyrazili o půl hodiny dřív, než se původně myslelo, a to se ukázalo být prozíravé, neb většina z nás chytila poslední metro a já posléze i poslední noční autobus domů.

S naším sborem vždycky ráda jezdím za hranice rodné hroudy i po vlastech českých, je to veliká radost pro mě a vím, že i pro ostatní mé sborové kamarády, přestože nám tentokrát byly kladeny nástrahy zdravotně dopravní. Nástrahy jsou ale od toho, aby se překonávaly, a to my umíme, jak jsme už mnohokrát dokázali.